Šestý den našeho pobytu v Anglii konečně nastala sobota a my jsme se ji rozhodli strávit u moře. Dopoledne jsme vyrazili na metro, které je spíš vláček, jedoucí většinu času nad zemí. Šine si to dost pomalu, protože při zrychlení to s pasažéry houpá ze strany na stranu (ale manžel, odborník na kolejová vozidla, tvrdí, že vykolejit by to nemělo). Vystoupili jsme na zastávce Tyne Mouth, kde zrovna probíhal velký bleší trh. Moc dlouho jsme se tam nezdrželi, ale zkusila jsme si vyfotit alespoň jednu fotku.

Cestou k moři jsme obdivovali krásné domky

 Na trávě jsme zahlédli sněženky!

Za chvíli jsme se přiblížili k moři a vítr zesílil. Na útesu stojí zřícenina hradu a opatství (Tynemouth Priory and Castle), kterou jsme si obešli ze všech stran, ale nakonec jsme se rozhodli nejít dovnitř na prohlídku, protože nebylo moc dobré počasí a zřejmě by z toho ani nevyšly příliš dobré fotky. Proti zataženému nebi bylo těžké fotit, ale alespoň něco je snad použitelné. Určitě se vydáme na prohlídku, až bude lepší počasí!

Pohled na hradby a útes

Pod hradem se rozkládá zátoka krále Edwarda s pěknou písčitou pláží, po které se procházeli lidé s dovádějícími psy. Samozřejmě jsme se na pláž hned vydali a já si smočila alespoň ruku v severním moři. Bylo podle očekávání pořádně studené!

Ústí řeky Tyne střeží dvě dlouhé zdi zakončené malými majáky. Rozhodli jsme se, že se k jednomu majáku projdeme.

Cesta k majáku je dlouhá téměř kilometr a celou cestu nás bičoval prudký vichr od moře.

Tenhle pohled se mi naskytl, když jsem se ohlédla.

Dlouhá cesta k majáku

Nakonec nás ale vítr neodfoukl a došli jsme až k němu. Ponurou atmosféru dotvářelo šumění moře, hukot větru a občasné zachechtání racků.

Na cestě pod majákem bylo dokonce pár rybářů

 Manžel si fotil pozůstatky starých kolejí

Na zpáteční cestě jsme se ještě zatoulali na kamenitou pláž, která ale byla pro mě nedostupná, protože schody končily dost vysoko nad zemí a bylo potřeba z nich seskočit dolů. Protože jsme se bála, že bych se už pak nevyškrábala nazpátek, nechala jsem manžela, aby si pláž prohlédl sám. Byla tam spousta zajímavých oblázků, kamínků a ukrytých mušliček. 

Byli jsme pořádně vyfoukaní a dostávali jsme hlad, proto jsme se rozhodli hledat nějaké místo, kde bychom se mohli najíst a na chvíli se schovat před větrem. Padla nám do oka malá restaurace hned nad pláží, která nabízela za výhodnou cenu "carvery meals". Netušili jsme, co přesně to je, ale rozhodli jsme se to vyzkoušet. Posadili jsme se, objednali si zelený čaj a za chvíli nám došlo, co ta záhada znamená - v restauraci byl pult s velkými kusy pečeného masa, které kuchař krájel na dřevěných prkýnkách. Carvery meals by tedy mohla znamenat něco jako "jídla z prkýnka". Mohli jsme si nechat nakrájet plátky ze tří druhů masa (kuřecí, hovězí a vepřová šunka) a k tomu si potom nabrat přílohu, zeleninu a omáčky podle chuti. Nabídli nám i Yorkshire pudding. Netušili jsme, co to je, ale chtěli jsme to vyzkoušet. Znám Black pudding, což je něco jako naše tlačenka a potom Christmas pudding, což je sladký dezert z ovoce namáčeného v alkoholu. Tohle ale bylo suché pečivo, tvarem připomínající muffin. Neuvěřitelné, čemu všemu se dá říkat pudding! :D Brambory se mi taky zdály nějaké divné - takové nasládlé. Došlo nám, že to nejsou brambory, ale opečené tuříny! Celkově to ale bylo výborné a vydatné jídlo, které nám dodalo sílu na další cestu.

Nekvalitní fotka pořízená mobilem. Ta divná věc napravo je zmiňovaný pudding

Naše cesta vedlá dál podél pobřeží na sever. 

Brzy jsme došli k další velké písečné pláži Tynemouth Beach, kde bylo plno lidí a psů.

Věřte nebo ne, lidé tu dokonce surfovali! 

Občas se na prknech chvíli udrželi, ale většinou hned padali zpátky do vln.

Na pláži bylo opravdu živo! Vydržela bych tu určitě hrozně dlouho, protože mě moc bavilo zkoušet fotit surfaře a hrající si psy, ale manžel už mě táhl dál.

Ještě jsem stihla cvaknout člověka, který si pouštěl draka.

Kousek dál jsme objevili kvetoucí kytičky, že by to byly krokusy?

Další zátoka, ke které jsme došli, se jmenuje Cullercoats Bay.
Koupili jsme si horkou čokoládu a přitom jsme sledovali dění na pláži. Zaujal mě domeček s hodinami a věží.

Pohled zpět na zátoku, v dálce se rýsuje maják, ke kterému jsme šli dopoledne.

A tohle je pohled vpřed. Konečně se ukázala modrá obloha!

Musela jsem vyzkoušet focení vln!

Užili jsme si poslední pohledy na moře a pak už jsme se pomalu vydali hledat stanici metra.

Takhle vypadala stanice Tyne Mouth při západu slunce.

Byl to opravdu krásný den a jsme moc ráda, že jsem po dlouhé době zase spatřila moře! Určitě se sem vydáme ještě někdy znovu. 

Dnes je to 5 dní od doby, co jsme dorazili do Anglie. Samozřejmě, že za tu chvíli jsme toho ještě moc nestihli poznat a zažít, ale ráda bych vám tu vyprávěla alespoň o prvních dojmech, které jsem si pro přehlednost rozdělila do několik kategorií. Doufám, že vás budou tyhle články bavit a třeba se také dozvíte něco, co jste o Velké Británii nevěděli.

 Tak jsme konečně v Anglii! Ráda bych vám tu vyprávěla o naší cestě, která nebyla tak snadná, jak jsme si představovali, ale zato byla pořádně dobrodružná!

Všechno začalo v srpnu minulého roku, kdy se manžel dozvěděl o nabídce práce na univerzitě v Newcastlu. Nejdřív se o tom jen tak zmínil a zasmál se tomu, ale já se toho hned chytla, že by to vůbec nemusel být tak špatný nápad. I když jsem ještě nikdy ve Velké Británii nebyla, mám ráda nejen anglický jazyk, ale i britskou kulturu, hudbu, přírodu, zkrátka vše, co s ní souvisí. A tak manžel na nabídku odepsal, v říjnu jel na pracovní pohovor, kde mu hned řekli, že ho přijmou a náš odjezd byl naplánovaný na 22. ledna.

Moje pocity se měnily z radosti a příjemného vzrušení na nervozitu, strach z neznáma a vlastní neschopnosti (Co když nebudu dost rozumět? Co když si tam nedokážu najít práci?), a tak se to ve mně pralo, až nadešel den našeho odjezdu a já jsem věděla, že teď už není cesty zpět. Noc před odjezdem jsem toho moc nenaspala, což bylo zčásti zaviněno i tím, že jsem si před spaním dočetla knihu o Anně Boleynové, která končila detailním popisem její popravy. Opravdu jsem si nemohla vybrat lepší čtivo! Ráno byl budíček v šest, na letiště jsme odjížděli v sedm. Mysleli jsme si, že kolem poledne už budeme v Newcastlu, ale to jsme se šeredně mýlili...

Určitě taky máte něco, co je sice malé a může se to jevit jako zbytečnost, ale vám to dělá radost. Čas od času by si člověk určitě nějakou radostnou maličkost měl dopřát! A tak ještě než tady v bytě všechno zabalím a vydám se na cestu jen s těmi nejnutnějšími věcmi, nechám vás nakouknout na pár maličkostí, které mi zpříjemňují dny. 

Tohle je jednorožec Flafík. Přistěhoval se ke mně někdy během tohoto roku a od té doby mi dělá radost. Podařilo se mi ho už dvakrát shodit a zlomit mu roh i ocas, ale všechno přežil a dokonce si i zachoval úsměv na tváři. 

Po dlouhé době konečně přináším pokračování vyprávění o našem letním putování Českým rájem. První část vyprávění můžete najít na starém blogu TADY.
Snad vás vzpomínky na léto v tomhle podivném sychravém počasí trochu zahřejí :)

První týden tohoto roku proběhl ve znamení příprav, zařizování a přemýšlení, jak tomu nejspíš bude i v příštích dvou týdnech, protože ke konci ledna se chystáme s manželem sbalit kufry a na dva roky odcestovat do Velké Británie, konkrétně do města Newcastle upon Tyne. Proto jsem si ke konci roku pozastavila živnost a mám tak až do odletu volno. Trochu jsem se bála, jestli mi nebude doma smutno, ale snažím se zaměstnávat jak přípravami a domácími pracemi, tak i drobnými radostmi, kterých ani v tomto týdnu nebylo málo.