sobota 11. dubna 2020

Frodo ze Starobělského lesa

11.4.20 10 Comments
Mrzí mě, že jsem se zas tak dlouho neozvala. Tenhle rok se zatím vyvíjí úpně nepředvídatelně, myslím, že nikdo jsme si na začátku roku neuměli ani představit, co se za chvíli stalo realitou. Naštěstí mi ale současná omezení nijak moc nevadí. Už delší dobu učím po Skypu nebo pomocí dalších online programů, takže jsem nepřišla o moc hodin, a některé, kam jsem osobně docházela, bylo možné převést také do online formy. Můj milý také nemá problém s prací z domova. Co mi vadí, je vycházení ven v roušce, ale to je jen maličkost ve srovnání s tím, co se děje ve světě. Také bych se už ráda vypravila někam do lesa, ale to asi ještě nějakou chvíli nepůjde, nemáme žádný les poblíž a veřejnou dopravou se nám teď cestovat nechce. O zábavu ale nemáme nouzi, už čtvrtý týden s námi žije malé štěně, které nám připravuje dostatek starostí i legrace, ale o tom až za chvíli. Chtěla bych vám nejdřív shrnout pár zajímavých událostí, které se staly v posledním čtvrt roce.

Leden byl moc pěkný měsíc, kdy se nám více dařilo nesedět jen doma a setkávat se s přáteli. Byli jsme na oslavě Tolkienových 128. narozenin, na TolkienConu a oslavila jsem třicáté narozeniny se svou nejlepší kamarádkou, se kterou jsem se setkaly v Praze. 


Od mého nejmilejšího jsem dostala takovýhle příňufný dort!

Náhrdelník Arwen, který jsem dostala od své nejlepší kamarádky Markét.

Také jsme navštívili kamarády, kteří bydlí v hájovně uprostřed lesů. Kousek od domu mají oboru s daňky a divočáky.

Únor pro mě byl vždy nejméně oblíbeným měsícem roku, většinou se v něm toho moc neděje. Člověk už má dost zimy, ale jaro je ještě pořád daleko. Přiznám se, že když teď vzpomínám na únor, moc se mi toho z něj nevybavuje a fotky nemám skoro žádné. Jednou příjemnou událostí určitě byl turnaj v karetní hře Magic, kam jsme jeli už poněkolikáté a bylo to  moc fajn, dokonce jsem vyhrála druhé místo.

Na začátku března jsme se vydali do Středověké krčmy a hotelu v Dětěnicích, abychom konečně využili dárkový poukaz, který jsem svému milému dala k narozeninám v listopadu. Trošku jsem se bála, jestli to tam nebude přehnané a nepříjemné, ale nakonec jsme byli nadšení! Už když jsme vstoupili do přítmí hotelu, dýchla na nás správná středověká atmosféra. Recepční se zeptala, kam jsme zaparkovali koně, posadila nás ke stolu v šenku a za chvíli přinesla klíč od pokoje. Všichni nám tykali, s čímž jsme počítali a vůbec to nevadilo, nikdo nebyl nepříjemný nebo sprostý (jak jsem četla v pár odstrašujících recenzích). V šenku nebylo vidět žádné elektrické osvětlení, všude pouze hořely svíce a já měla pocit, že někde v rohu určitě musí sedět nějaký hraničář s kápí staženou do obličeje. Náš pokoj byl také moc pěkný, záchod byl sice normální splachovací, ale tvářil se jako dřevěná latrína.



Působivá chodba vedoucí k našemu pokoji.

Večerní program v krčmě byl také zajímavý a příjemný. Během celého večera se tam vystřídala kapela s břišními tanečnicemi, ukázky šermu, vrhání nožů, točení talířů na dřevěných tyčích, výslech inkvizice, mučení (které nakonec nebylo nijak strašné, jak jsem se obávala) a další kratochvíle. Jídlo bylo moc dobré a obsluha měla skvělé průpovídky. Vrcholem programu byla ohnivá šou, ze které jsem ale ke konci už prchla, protože zápach petroleje byl dost nepříjemný. Foťák jsem si do krčmy nebrala, myslím, že by stejně v šeru moc dobré fotky nevznikly, raději jsem si jen užívala přítomný okamžik. Spát jsme šli kolem půlnoci, ještě v jednu nás vzbudily strašidelné zvuky, ale s tím jsme počítali a zase jsme brzy usnuli. Druhý den jsme ráno ještě rychle stihli zajít na prohlídku zámku, který stojí jen pár metrů od hotelu. Prohlídka to byla zajímavá a poučná, ale také jsem nic nefotila. Celé to bylo opravdu super a určitě se tam ještě někdy podíváme znovu. Pokud byste chtěli zjistit více informaci, koukněte sem.

A teď už se dostáváme k naší chlupaté příšerce. Už dost dlouho jsem toužila po pejskovi, jen jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu dobrý nápad. Pokud jste chodili ještě na můj starý blog, možná si vzpomenete na Ťapinku, fenku bišonka, kterou jsme měli, když jsem bydlela s mamkou. Když jsem byla malá, měli jsme také pejska, voříška. Takže není divu, že po pár letech bez jakýchkoli domácích zvířat mi začalo být smutno. Zvažovali jsme pejska z útulku, ale pokud si třeba pes prošel týráním nebo byl zvyklý se volně toulat venku, učení nových dovedností a odbourávání nežádoucího chování může být dost náročné. Můj muž nikdy žádného domácí mazlíčka neměl, takže pro něj to je něco úplně nového. Rozhodli jsme se, že štěně by bylo tedy rozumnější nápad. Abychom se nenechali napálit nějakou množírnou a mohli si být víc jistí, že štěně bude zdravé, rozhodli jsme se pro chovnou stanici. Při vzpomínce na Ťapku jsem chtěla štěně bišonka. U bišonků se člověk nemusí bát, že by měli sklon k agresi a také to není super akční pes, který potřebuje lítat hodiny venku. Začala jsem se tedy rozhlížet, jestli by nebylo někde k mání štěně, ale zjistila jsem, že poblíž žádná chovná stanice není...Až jsem narazila na chovatele z Ostravy, kteří zrovna měli štěňátka. Nejdřív mi představa, že bychom se vydali do Ostravy, přišla jako nesmysl. Ale ve facebookové skupině, zaměřené na chov bišonků, mě lidé ujistili, že jet se štěnětem vlakem dlouhou cestu není vůbec problém, že si aspoň začne hned zvykat a že se toho nemusíme bát. S paní chovatelkou jsme se tedy domluvili a za chvíli jsme jeli pendolínem směr Ostrava. Tam nás přivítala smečka bišonků, která se na nás vrhla jako záplava cukrové vaty. Mezi nimi se batolila malinká štěňátka, která ještě neuměla pořádně chodit, ale už se snažila spolu prát. Chovatelé byli skvělí, dali nám spoustu rad, všechno vysvětlili. Štěňátek měli šest a všem dali jména od M  - Marlon Brando, Merlin, Monte Christo, Madonna, Marilyn Monroe a jeden, co zbyl na nás - Mick Jager. Měli jsme téměř měsíc na to, abychom se na příchod štěňátka připravili. Nakoupili jsme vše potřebné a rozhodli jsme se, že jméno Frodo zní určitě o něco líp. 
Další cesta do Ostravy byla o něco složitější. Situaci s koronavirem už začala přiostřovat, i když ještě nebyl zákaz vycházení. Rozhodla jsem se, že nechci jet vlakem a přemluvila jsem manžela, abychom jeli autem. Nakonec cesta tam i zpět proběhla bez potíží, Frodo spal v tašce skoro celou cestu. 

A pak jsme ho tu už najednou měli. Když teď koukám na tyhle 2 fotky staré přesně 4 týdny, nechce se mi věřit, jak už vyrostl!


V rohu u lampy je Frodovo nejoblíbenější místo na spaní. 

S ovečkou (když zrovna spal, aby ji nerozkousal).

Jeho výsost Frodolín I. na polštářku.

 Ňufání s lamou.

Promovaný inženýr krmí psa - hovězí střívko připevněné k noze stolu, aby ji Frodo nezhltnul v jednom kuse.

Čtenář. Tuhle poličku už jsme museli vyklidit, protože si nenechal vysvětlit, že tam nemá lézt. 


Upřímně, neuměla jsem si představit, kolik je se štěnětem práce, protože Ťapinku jsme si brali, když jí byly 4 roky. A prvního psa jsem měla, když mi bylo 6, takže to už si taky nevybavuju. Každopádně, přišlo nám vhod, že jsme s Frodem oba doma, protože ta péče vyžaduje hodně pozornosti. Snažíme se ho nijak nerozmazlovat. Od první noci spí sám v pelíšku, i když nám všichni, včetně chovatelů říkali, že bude určitě hodně naříkat. Kňučel jen pár minut a pak si lehl a spinkal celou noc. Budí se sice pořád před šestou, ale jinak nás v noci většinou nijak nebudí. Taky se ho snažíme učit, aby zvládl být sám v ohrádce, i když jsme třeba v jiném pokoji. Kvůli současné situaci zatím nemáme možnost ho seznamovat s jinými psy a lidmi, ale také ještě čekáme, až dostane poslední očkování, takže by zatím ani k jiným psům chodit neměl. Je chytrý a rychle se učí, ale každý den má taky záchvat zběsilosti, kdy štěká a běhá všude kolem, aby si vybil energii. Je s ním prostě spousta starostí a radostí. Budu se vám snažit psát častěji, jak nám roste a co se nového naučil. 

Tenhle článek je hrozně dlouhý, ale po téměř tříměsíční neaktivitě to snad nevadí. Jestli se vám bude chtít, napište, jak zvládáte současnou situaci. Také můžete napsat o svých zážitcích se štěňátky nebo mláďátky všeobecně :). Budu se vám snažit pravidelně psát o tom, jak Frodo roste. 

Zatím přeju krásné Velikonoce a buďte všichni zdraví! 
Silwiniel











pondělí 6. ledna 2020

(Ne)malé radosti 1

6.1.20 6 Comments
Minulý rok jsem začala číslovat (ne)malé radosti od jedničky, ale teď jsem zjistila, že jsem za celý rok nakonec vydala jen dva články do téhle rubriky. Doufejme, že tento rok to nedopadne stejně. Aby v tom byl ještě větší zmatek, začínám zase od jedničky, tak schválně, kam se dostaneme :D.

Jak jste si určitě všimli, nezačínám pondělím, ale středou. Má to ale svoji logiku, protože začínám od prvního dne roku. Snad vám nebude vadit, že tu není celý týden, ale myslím, že je lepší začít nedokonale, než nezačít vůbec.

1.1.  středa
Vydali jsme se na krátkou procházku k řece. Udělala jsem si velký puchýř v nových botech, ale jinak to bylo fajn.


2.1. čtvrtek
Protože zase krásně svítilo slunce, vydali jsme se ven. Neměla jsem moc představu, kam vlastně jít, ale nakonec jsme úplně nečekaně objevili novou cestu, kterou jsme nikdy předtím nešli. Kolem pole jsme došli k lesíku, kde jsme se pak vydali lesní cestou, která vedla neznámo kam. Bála jsem se, abychom nedošli někam daleko a pak se nemuseli vracet, ale dostali jsme se k řece a krásně jsme prošli zase skoro tam, odkud jsme vyšli. Slunce celou dobu nádherně svítilo a nad námi bylo modré nebe.

Věřte nebo ne, následující dvě místa na fotkách dělí jen pár set metrů, i když ta první vypadá jako z ledového království a druhá z brzkého jara.




3.1. Pátek
Večer jsme se vydali do Prahy na oslavu Tolkienových 128. narozenin. Naším cílem byla restaurace Na tý louce zelený, kde se akce měla konat. Dostali jsme se tam bez potíží, dokonce jsme dorazili jako první. Byla to moc pěkná akce, setkali jsme se s některými kamarády, které jsme už hodně dlouho neviděli.  Přespávali jsme u kamaráda, se kterým jsme pak ještě do noci hráli deskovku.

4.1. Sobota
Ráno jsme od kamaráda dostali ke luxusní famózní míchaná vajíčka. Potom jsme se pustili do deskovky  Pán Prstenů,  u které jsme vydrželi až do pozdního odpoledne. Zajímavým zpestřením bylo pozorování chameleona, který se vydal na procházku z terária. Chvilku jsme si ho nevšímali a najednou nikde nebyl. Za chvilku se mi ho ale podařilo najít stočeného na batohu. Byl to moc příjemný den, i když domů jsme dorazili pěkně unavení.

5.1. Neděle
Protože jsme byli ještě unavení a zplacatělí, zůstali jsme doma a odpočívali. I takové dny jsou někdy potřeba. Uvařila jsem těstoviny s dobrou omáčkou a večer jsme si pustili čtvrtý díl Zaklínače. Zatím mám ohledně tohoto nového seriálu spíš negativní pocity, ale má mírně vzestupnou tendenci, tak uvidíme.

Moje momentálně nejoblíbenější písnička.

Jaký týden jste měli vy a co vám udělalo radost?


úterý 31. prosince 2019

Ohlédnutí za rokem 2019

31.12.19 9 Comments
Těžko se tomu věří, ale je to tak - je tu poslední den roku, který zase přišel hrozně rychle. Poslední dobou jsem na blog vůbec nepsala, což mě mrzí. Ač jsem si na začátku roku dávala předsevzetí, že se budu blogu více věnovat, opět se mi to nepodařilo dodržet. Asi na tom mělo největší podíl to, že jsem se hodně ponořila do práce, která vyžaduje sezení u pc, a už jsem neměla tolik chuti a síly sedět u počítače i ve volných chvílích. Nedávám si teď žádná předsevzetí, ale doufám, že se mi v novém roce podaří být na blogu víc aktivní.

Když přemýšlím nad tímto rokem, myslím, že byl docela úspěšný. V březnu jsme se přestěhovali zpátky z Anglie do České republiky, což pro mě osobně byla velká pozitivní změna - už jsem se toho nemohla dočkat. Hned jsem si znovu založila živnost a pustila se do učení angličtiny. Zezačátku to nešlo tak rychle a hladce, jak bych chtěla, ale teď ke konci roku mám studentů dostatek. Dokonce jsem začala učit pomaturitní studium, kde mám poprvé větší skupinu studentů - mělo by jich tam chodit 20, ale většinou se sejde tak 12. Je to pro mě dost náročné a stojí to hodně času i úsilí, ale jsem ráda, že můžu získávat nové zkušenosti. Práce mě opravdu baví a jsem moc vděčná, že můžu dělat to, co jsem vždycky dělat chtěla. Samozřejmě jsou tu i určité nevýhody, třeba že nemám volný téměř žádný večer, protože všichni chtějí hodiny večer po práci. Ale když někdy vidím, že studenty opravdu baví to, co jsem pro ně připravila nebo konečně pochopí něco, co jim dlouho nešlo, cítím, že to za to stojí a má to smysl.

V tomto roce se nám podařilo navštívit několik krásných nových míst. V únoru, když jsme ještě bydleli v Anglii, jsme si udělali výlet do Stirlingu, kde se nám moc líbilo. Po něm jsme ještě navštívili Carlisle, kde to bylo také moc pěkné.

Zákruty řeky Forth u Stirlingu
V létě, kdy už jsme bydleli v Čechách, jsme se vydali na pár dní do Skotska. Užili jsme si pravé skotské počasí, zažili jsme Highland games, vychutnali si výhledy na skotskou vysočinu a podívali se k jezeru Loch Lomond. Skotská příroda je nádherná, uchvátila nás a rádi bychom se tam někdy vrátili znovu. 

Pohled z vrcholu hory Ben Gullipen

Poprvé v životě jsem se podívala do Londýna. Měla jsem jeden celý den na prozkoumávání ulic slavného města, ale musím říct, že mě nijak moc nenadchlo. Ale i tak jsem byla moc ráda, že jsem se tam konečně podívala. 



Ke konci léta jsme si pak udělali ještě výlet do Adršpachu, na který jsem měla vzpomínky z dětství a kam jsem se už dlouho chtěla znovu podívat. Bylo to příjemné uniknutí horku a shonu do lesního ticha a chladu soutěsek.


Jedna parádní akce, kterou jsme zažili, a o které jsem tu nepsala, byly Skotské hry na Sychrově. Tahle akce se pořádá každý rok a já už se těším, až se tam vydáme znovu. Kromě sportovních klání a skotských tanců se tu nabízí třeba ochutnání tradičního haggisu nebo irské whisky a hlavně koncerty skvělých kapel.


Další věc, kterou jsem tu s vámi nesdílela, bylo moje zapojení do fotografického projektu Week of life. Už dlouho jsem si to chtěla vyzkoušet a jsem moc ráda, že se mi nakonec za tenhle rok podařilo přidat 4 týdny. Podívat se na ně můžete TADY

Ukázka - náhled prvního dne prvního týdne

Jestli bych si měla dát nějaké předsevzetí, tak bych se určitě chtěla víc věnovat fotografování a konečně se pořádně naučit používat zrcadlovku, kterou jsme si nadělili k Vánocům 2017. Ráda bych pokračovala v projektu Week of life, jsem zvědavá, jestli se mi podaří v tomto roce zveřejnit více týdnů. Mám u sebe na vyzkoušení smartphone, který docela dobře fotí, takže to by mohlo dost pomoct. 
Tady na blogu by se mi líbilo zkusit projekt 12 měsíců - zhodnotit každý uplynulý měsíc, podělit se o nejzajímavější události a fotky. Mohlo by to být reálnější, než zveřejňování (Ne)malých radostí každý týden. 

Je toho ještě hodně, co bych mohla napsat, ale myslím, že už tak je článek až moc dlouhý. Díky všem, kteří to se mnou ještě nevzdali a občas sem zavítají. Přeju vám všem pohodový Silvestr a co nejlepší rok 2020!















neděle 8. září 2019

Podzimní inspirace

8.9.19 14 Comments
Podzim sice oficiálně začne až 23. září, ale pro mě většinou začíná hned s prvním zářijovým dnem. Tentokrát jsem se na  příchod podzimu a ochlazení těšila už hrozně moc, protože ta úmorná vedra pro mě byla opravdu únavná. Nikdy jsem nebyla letní člověk. S příchodem podzimu vždycky ožívám a mám chuť dělat spoustu věcí - chodit na procházky a pozorovat, jak se příroda mění, kupovat dýně a svíčky nebo si pořídit živého ježečka a jet s ním na výlet.

https://i.pinimg.com/564x/0a/b3/fe/0ab3fef3fbd8f349f999fc993b5fa3d0.jpg 
 (zdroj)

Je pravda, že s příchodem podzimu pomalu ubývá světla, bývá často šedivo a pošmourno nebo prší, ale to člověku dává příležitost k tomu, aby si to doma zútulnil a našel si chvíli na příjemné lenošení, nejlépe s dobrou knihou a šálkem čaje nebo kakaa (nebo dokonce horké čokolády?). A vůbec, takových příjemných domácích činností se najde spousta a člověka pak nějaké šedivé počasí nemusí vůbec trápit. 

Taková dýňová polévka nejen zahřeje, ale svojí sytou barvou i prozáří pošmourný den. Než jsem se však mohla pustit do polévky, musela jsem nejdřív dýni vysvobodit ze spárů veverky, kterou jsem nedávno dostala od manžela.

Nakonec se ale zadařilo a tady už je polévka na talíři. Tentokrát jsem zkusila tenhle recept a můžu doporučit!

Další věc, která krásně prohřeje a provoní byt, je domácí granola, tedy zapečené müsli. Už jsem se na ni chystala hrozně dlouho, ale v receptech jsem vždy viděla, že se má používat kokosový tuk, který jsem nebyla schopná koupit. Pak jsem ale narazila na tenhle recept na Herbáři, kde se granola připravuje úplně bez tuku. A tak jsme se na to hned vrhla a udělala si ji po svém - použila jsem ovesné a špaldové vločky, datlový sirup, kakao, rozinky a kousky čokolády. Je to dobrota!


Dlouhá odpoledne nebo večery také dávají prostor zapojit fantazii a pustit se do tvoření. Já se rozhodla předělat svou nástěnku, která byla už dlouho stále stejná.

Na internetu naleznete spousty nápadů na to, co byste mohli na podzim dělat. Zkuste si třeba na Pinterest zadat "autum /fall bucket list" nebo "to do list". Vyjede toho na vás obrovské množství. Většinou tam ale je spousta typicky amerických věcí, jako třeba jít na utkání amerického fotbalu, svézt se na balíku sena za traktorem (hayride), upéct sušenky na Haloween a podobně. A tak jsem se rozhodla, že si jen tak pro radost udělám vlastní seznam jednoduchých maličkostí, které bych ráda na podzim zažila.

Obrázky ňufatých ježečků pocházejí od této autorky  - Nami Nishikawa

Máte rádi podzim nebo spíš teskníte po létě? Co se chystáte na podzim podniknout? Už jste někdy pekli dýňový koláč? Chodíte pouštět draka? A viděli jste venku poslední dobou ježka? 

Krásné podzimní dny!



sobota 31. srpna 2019

Adršpašsko-Teplické skály

31.8.19 7 Comments
Ještě před koncem léta jsme si chtěli udělat nějaký pohodový výlet do přírody, kde bychom se mohli procházet v lesích a relaxovat. Vzpomněla jsem si na krásnou skalní oblast, kde jsem byla v dětství s rodiči a kam jsem se už dlouho chtěla znovu podívat. Objednali jsme si tedy chatičku v kempu v Teplicích nad Metují a v pátek ráno vyrazili za dobrodružstvím. 


Cestou nám pršelo, ale já byla ráda za chladnější počasí. Podařilo se nám docestovat a najít kemp bez větších obtíží. Hodili jsme jen batoh do chatky a vydali se na cestu. Pro začátek jsme si vybrali okruh stranou od hlavních turistických cest. Jenže hned chvíli po tom, co jsme zašli do lesa, začalo pršet. Cesta vedla pěknou divočinou, museli jsme se škrábat do kopce přes kořeny, pařezy a kameny a do toho pořádně lilo. Ještě, že jsem před výstupem objevila Gandalfovu hůl (pěkný rovný klacek, který asi někdo zapomněl u cesty), kterou jsem se mohla podpírat. Když jsme se vyšplhali nahoru, byli jsme pěkně promočení. Na chvíli jsme se schovali pod skálou a čekali, jestli se déšť utiší. 


Bohužel ale pršet nepřestalo, tak jsem nasadila pláštěnku a šli jsme dál. Šli jsme kolem nějaké vyhlídky, kde ale nic vidět nebylo. Když jsme se ale konečně dostali nahoru, déšť se utišil, kolem byl vřes a borůvčí a dokonce se začaly ukazovat sluneční paprsky.


 Naše ceste vedla dál, chvíli nahoru, chvíli dolů, až jsme dorazili pod rozhlednu Čáp. Mně se už tam moc šplhat nechtělo, ale když jsme vylezli schody, ten pohled opravdu stál za to!

V dálce byly vidět dešťové mraky. 

Druhý den jsme se vydali už do více turistické oblasti - do Adršpašsských skal. Dorazili jsme k bráně do skal docela brzy, takže se ještě netvořila dlouhá fronta, ale později nás stejně davy lidí dohnaly.

Na začátku cesty - u jezírka. 



Červenka, která se nás vůbec nebála.

Tvůrce cedule je zřejmě milovník Tolkiena. :) 

Pohled na skály

Houbička v soutěsce.

Nejtěžší byl přechod z Adršpašských doTeplických skal - museli jsme lézt po schodech jednou nahoru, za chvilku zas dolů, přelézat kořeny, kameny a do toho se ještě vyhýbat ostatním turistům. Ale odměnou byly třeba takové věci, jako pohled na tenhle vysmátý šutr. 


Lesní stíny.

A skály nejrůznějších tvarů- Ani jsem se nesnažila fotit ty nejznámější, protože si je fotili všichni okolo, nehledě na to, že jim stejně muselo vyjít jen něco šedivého a přepáleného.

Poslední den jsme už nechtěli jít na příliš dlouhý výlet, protože jsme museli vyklidit chatku, vzít krosnu a odpoledne jít na vlak. Taky jsme byli dost uchození a mě trochu pobolívala kolena. Vyrazili jsme směrem na Ostaš. Cestou lesem jsme nikam nespěchali, užívali jsme si přírodu kolem a hráli si s ježkem. 


Vylezli jsme do kopce, kde byly moc krásné skály. Začalo se pěkně oteplovat, ale v lesním stínu nám bylo ještě dobře. Na chvíli jsme si sedli a dopřáli si oběd s vyhlídkou.

Pak už jsme museli obrátit své kroky zpět k civilizaci a vydat se na nádraží. 

Byl to moc krásný víkend, i když dost náročný. Těším se, až zase někdy vyrazíme do lesů.