Druhý den našeho výletního víkendu jsme vyrazili opět směrem vřesoviště, tentokrát však na jih. Po cestě se střídal déšť se sluncem, takže jsme cestou zahlédli několikrát duhu. Když jsme se blížili k městečku Blanchland, které bylo naším cílem, klenula se nad kamenými domy dokonalá duha - byl to pohled jako z kýčovité pohlednice. Škoda, že jsme to nestihli vyfotit.
Po příjezdu jsme si nejdříve šli prohlédnout Blanchland Abbey, které bylo založeno v roce 1165 člověkem s krásným jménem téměř českého znění - Wolter de Bolbec. Dnes z opatství zůstal jen kostel s přilehlým hřbitovem.
Poté jsme vyrazili do lesa, který byl svěží a voňavý po dešti, na listech se třpytily kapičky a ve vzduchu voněly houby. Všude jsme objevovaly známky přicházejícího podzimu.
Po chvíli jsme vyšli mezi zelená pole a typické kamenné zídky.
Jedna zídka, kterou jsme přelézali.
Dostali jsme se do hustého lesa, který byl celý poddolovaný norami, ve kterých bydleli malí králíčci. Zahlédli jsme jich pár pobíhat po louce, ale nepodařilo se nám žádného vyfotit. Musela jich tam pod zemí žít velká kolonie!
Brzy jsme se dostali opět do pustého, holého kraje porostlého pouze vřesem a obydleného ovečkami.
Na téhle fotce můžete vidět kousek duhy.
Ovečky na stráži.
Na vřesovišti opět pořádně foukal vítr, chvílemi pršelo, takže jsme se pořádně zabalili do čepic, šál a kapucí. Přesto tu bylo nádherně, cítila jsem se, jako bych se ocitla na Větrné hůrce.
Pod osamělým stromem jsme si lehli do vřesu a bylo to jako v měkoučké a voňavé postýlce. Nad hlavou nám přeletěly divoké kachny, jejich kýhání se rozléhalo v tichu vřesovišť a dokonce bylo slyšet i šumění jejich křídel. Vůbec se mi nechtělo pokračovat v cestě, nejraději bych si ve vřesu udělala doupátko a zůstala tam.
Jedna krásná fotka, kterou vyfotila Rioli.
Na cestu zpět do vesnice nám vysvitlo sluníčko.
