sobota 22. září 2018

Pohádky z vřesu a kapradí - Bellingham

Před dvěma týdny k nám zavítala na návštěvu skvělá Rioli. Protože toužila po dešti, chladu, ponuré atmosféře a kopcích, vydali jsme se s ní na výlet na šerá vřesoviště.


Cesta autem k nejbližšímu okraji národního parku Northumerland vedla nahoru a dolů, což nebylo zrovna to nejlepší pro můj žaludek, ale nějak jsem to zvládla. Když jsme dojeli do vesničky Bellingham, nejdřív jsme zašli do turistického obchůdku, kde jsem koupila záložky s veverkami. Pak jsme se vydali směrem do kopců mezi zelenými poli, zídkami a všudypřítomnými ovcemi.


Bylo správně poeticky ponuré anglické počasí, nad hlavou se nám honily šedé mraky a celé údolí pod námi se brzy zahalilo do mlžného oparu. Nepršelo, jen trochu mžilo. Když jsme vystoupali ještě trochu výš do holých všesovišť, hned jsme pocítili vítr, který se tu bez ustání prohání. Byli jsme rádi, že máme čepice a já jsem litovala, že jsem zapomněla na rukavice.

V dálce nás zaujaly zajímavé skály, tak jsme se k nim vydali. Sešli jsme ze značené cesty a brzy jsme zjistili, že to značně ztěžuje chůzi; do mechových polštářků jsme se bořili jako do sněhových závějí. Nakonec jsme se ale přeci jen dostali až ke skalám, vyšplhali nahoru a tam poobědvali. Cítila jsem se přitom jako na Větrné hůrce.


Cestou ze skal jsme se na chvíli posadili do mechu a vychutnávali si okolní tichou a poklidnou atmosféru. 

Dál jsme se ještě chtěli podívat na vodopád, kam vedla turistická cesta z vesnice, ale my jsme k němu přicházeli z opačné strany. Stálo nás to nějaké přelézání ohrad a prodírání lesem, ale nakonec jsme přeci jen našli správnou cestu. 
Dostali jsme se do zalesněného údolí, kterým protékala řeka a najednou se tu vyrojili i nějací další turisté, což bylo po klidné samotě vřesovišť trochu překvapivé. Po chvíli jsme došli na konec cesty a před námi se otevřel pohled na vysokou skalní stěnu, po které stékal krásný vodopád.


Cesta zpět do vesnice chvílemi připomínala prales, jak už to tady v anglických lesech bývá. 
 

Kapradí rostlo i na stromě.

Byl to moc krásný výlet a do vřesovišť jsme se vydali i další den, ale o tom zase v příštím článku...

Více si můžete přečíst na blogu mého muže.

7 komentářů:

  1. ty barvy! to musela být pastva pro oči.. aneb zkouším zase jednou napsat komentář :-), fakt nejsem robot, ale možná neprojdu testem, Helga

    OdpovědětVymazat
  2. Ty fotky anglické přírody mě úplně berou za srdce! Nádherné!

    OdpovědětVymazat
  3. Vodopády uprostřed vřesovišť, to je možné snad jen u vás v Anglii. :) Na tvé články z výletů se vždycky těším, nádherné fotky i krásně vykreslená atmosféra.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc pěkné výhledy, krásné zelené pastviny. Vřesoviště? to bych si taky připadala jako Na Větrné hůrce.Nebo v románu Jana Eyrová, tam, kde později bloudila a hledala přístřeší.
    Zima hodna rukavic? To už muselo pěkně foukat.
    Ale za trochu štrapácí to stálo. Nádherný vodopád jako bonus!

    OdpovědětVymazat
  5. Tak strašně moc ráda bych byla na všech těch místech, odkud jsi ty vyfotila ty nádherné fotky! ♥ I když je pravda, že sychravo a pošmourno už došlo i k nám a hlavně po ránu mám pocit, že umrznu (když jdu se psem ven). :D

    OdpovědětVymazat