Do Carlislu jsme měli v plánu jet už hrozně dlouho, ale vždycky nám do toho něco přišlo, nejčastěji to byly stávky vlaků. Ale poslední víkend v únoru se nám konečně zadařilo a vypravili jsme se tam na výlet. 

Město Carlisle (čti karlájl) leží na opačném břehu Anglie, než Newcastle. Pokud bychom tam šli pěšky, mohli bychom celou dobu jít podél Hadrianova valu. To by nám ale zabralo pár týdnů, takže jsme raději strávili 1,5 hodiny ve vlaku. Po celou cestu nás provázela mlha, ale když jsme dojeli do cíle, už začalo svítit slunce. 

Hned před nádražím nás uvítaly dvě oválné věže citadely, které tvoří jižní vchod do města. 

Prošli jsme se historickým centrem města až ke katedrále. Ta byla založena již ve 12. století a dodnes se zachovala normanská část s mohutnými sloupy a typickým vlnkovitým zdobením. Zbytek katedrály je v gotickém stylu, nejkrásnější část je temně modrý strop se zlatými hvězdami. Uvnitř katedrály se nesmí fotit, ale můžete si ji prohlédnout na Google mapách ve 3D.

Trošku děsivý chrlič.

Od katedrály jsme zamířili rovnou ke hradu, který dost netypicky neleží na kopci, ale na rovině, takže by ho člověk skoro přehlédl.

Hrad byl založen ve 12. století. Protože leží na hranici mezi Anglií a Skotskem, byl jedním z nejvíce obléhaných hradů v historii. Nejdůležitější bitva se tu odehrála v době povstání Jakobitů v roce 1745, kdy se Jakobitům podařilo dobýt město. Vzápětí však Angličané dobyli město i hrad zpět a Jakobité byli uvězněni a popraveni. Někteří Jakobité byli vězněni ve sklepení hradu, kde museli přečkat ve tmě a zimě a jedinou vodu získávali díky "lízacímu" kameni - na jednom z kamenů se udržovala vlhkost a aby vězni přežili, museli ho olizovat.

Trošku nás zklamalo, že vnitřní prostoru hradu byly dost prázdné, nebyl tu téměř žádný nábytek nebo vybavení, jen cedule s povídáním o historii. Součástí hradu je i vojenské muzeum, ale tam jsme nešli.

Cestou zpět na nádraží nás potkalo největší překvapení. Všimli jsme si antikvariátu, kde knihy vyplňovaly dvě patra, takže jsme tam okamžitě zvědavě zamířili. Řeknu vám, že větší antikvariát jsem v životě neviděla - ten obchod prostě popíral čas a prostor. Sotva člověk vyšel z jedné místnosti, šel chodbou dál a najednou se objevila další místnost, pak ještě další... Nebylo těžké se tam ztratit. A bylo tam úplně vše, na co si jen můžete vzpomenout. Nejvíc se mi líbily nádherně zdobené knihy vázané v kůži a se zlatou ořízkou. Měli jsme jen 45 minut do zavření obchodu, a tak jsme nakonec odešli s prázdnou, protože jsme si prostě nedokázali vybrat. Jestli se ještě někdy podíváme do Carlisle, tak naše kroky určitě povedou rovnou do tohoto ráje knihomolů.

V lednu jsme si udělali výlet do Stirlingu, historického města, které leží ve Skotsku, severně od Edinburghu. Vyrazili jsme v sobotu ráno, bohužel nás provázelo šedivé počasí, které se nerozplynulo, ani když jsme dorazili do našeho cíle. Zlí jazykové tvrdí, že ve Skotsku je zataženo pořád, tak jsme si aspoň užili tu pravou ponurou atmosféru. 

Nejdřív jsme vyrazili na průzkum města. Na rozdíl od Edinburghu je Stirling výrazně menší a také tu nebyli téměř žádní turisté. K vidění toho ale bylo opravdu hodně. Město je plné zajímavých historických budov, před mnoha stavbami jsou i desky, které prozrazují něco málo z historie.

Děla před útulnou kavárnou Darnley Coffee House, kde jsme poobědvali.

Výstava komínů 20. století a za nimi se matně rýsuje The National Wallace Monument. 

Cesta nás zavedla na velký hřbitov, který byl plný zvláštních náhrobků všech možných tvarů a stylů a také kamenných andělů. No, asi bych tu nechtěla být po setmění! I když William Wordsworth vnímal tohle místo veskrze pozitivně, napsal o něm: "We know of no sweeter cemetery in all of our wanderings than that of Stirling."



Socha Rob Roye MacGregora, národního hrdiny, kterého můžete znát z knihy Waltera Scota nebo z filmu, který je jedním z mých nejoblíbenějších.


Wallacův památník (The National Wallace Monument) se tyčí na kopečku Abbey Craig a je to opravdu zvláštní stavba, nejvíce připomíná věž nějakého zlého černokněžníka.


Cestou do kopce se nám otevřel krásný výhled na řeku Forth, která se kolem Stirlingu kroutí jako stříbrná stužka.


 

Památník byl postaven v roce 1869, tento rok je to tedy 150 let od jeho vztyčení. Věž měří 67 metrů a na vrchol vede 246 schodů. Během stoupání se zastavíte ve třech patrech, kde se dozvíte něco ze skotské historie. Je zde také umístěn meč, který prý skutečně patřil Williamu Wallaceovi.

Z vršku věže bychom v dobrém počasí mohli dohlédnout až k vrchům skotské vysočiny, ale bohužel vše opět leželo v mracích. Mohli jsme se aspoň kochat pohledem na lesklou hladinu řeky.


Počasí si z nás rozhodlo udělat šprťouchlata, takže jakmile jsme slezli z věže a sešli z kopce, sluníčko vykouklo z mraků a ukázala se krásně modrá obloha. Kdybychom na věž vyšplhali tak o půl hodiny později, měli bychom nádherný výhled do krajiny... No, tak možná ještě někdy příště.


Dál jsme se ještě chtěli podívat na slavný stirlingský most, kde se kdysi odehrála slavná bitva mezi Skoty a Angličany, opěvovaná v písních. Samozřejmě současná stavba není ta samá, na které bojoval William Wallace, současný most byl postaven v 15. nebo 16. století, zatímco bitva se odehrála v roce 1297.

A tím náš výlet do Stirlingu končí. Pak už byl jen čas odejít na vlak a vydat se zpět do "civilizace". Byl to skvělý výlet a doufám, že se někdy příště podíváme hlouběji do Skotska, protože je tam opravdu krásně.