Anglická anabáze

napsala - 23.1.18

 Tak jsme konečně v Anglii! Ráda bych vám tu vyprávěla o naší cestě, která nebyla tak snadná, jak jsme si představovali, ale zato byla pořádně dobrodružná!

Všechno začalo v srpnu minulého roku, kdy se manžel dozvěděl o nabídce práce na univerzitě v Newcastlu. Nejdřív se o tom jen tak zmínil a zasmál se tomu, ale já se toho hned chytla, že by to vůbec nemusel být tak špatný nápad. I když jsem ještě nikdy ve Velké Británii nebyla, mám ráda nejen anglický jazyk, ale i britskou kulturu, hudbu, přírodu, zkrátka vše, co s ní souvisí. A tak manžel na nabídku odepsal, v říjnu jel na pracovní pohovor, kde mu hned řekli, že ho přijmou a náš odjezd byl naplánovaný na 22. ledna.
Moje pocity se měnily z radosti a příjemného vzrušení na nervozitu, strach z neznáma a vlastní neschopnosti (Co když nebudu dost rozumět? Co když si tam nedokážu najít práci?), a tak se to ve mně pralo, až nadešel den našeho odjezdu a já jsem věděla, že teď už není cesty zpět. Noc před odjezdem jsem toho moc nenaspala, což bylo zčásti zaviněno i tím, že jsem si před spaním dočetla knihu o Anně Boleynové, která končila detailním popisem její popravy. Opravdu jsem si nemohla vybrat lepší čtivo! Ráno byl budíček v šest, na letiště jsme odjížděli v sedm. Mysleli jsme si, že kolem poledne už budeme v Newcastlu, ale to jsme se šeredně mýlili...

Z Prahy do Newcastlu létá jen velmi málo přímých letů, proto jsme si vybrali let přes Düsseldorf. Už když jsme ale ráno dorazili na letiště, viděli jsme, že má naše letadlo zpoždění. Radili jsme se s letištním personálem, co by bylo dobré udělat, jestli máme na let nastoupit a bylo nám řečeno, že bychom to měli zkusit, že by to mělo vyjít. Jenže když jsem odbavili všechna zavazadla a prošli celní kontrolou, uviděli  jsme, že zpoždění se ještě prodloužilo - o hodinu a půl - a že už to opravdu nemůžeme stihnout. Nedalo se ale nic dělat a tak jsme po třech hodinách čekání nastoupili na letadlo a vydali se směrem Düsseldorf. Let netrval dlouho a naštěstí proběhl v klidu, jen mi trošku zaléhaly uši a motala se mi hlava, když se letadlo naklánělo. Seděla jsem u okýnka, takže jsem při vzlétání viděla zasněženou českou krajinu a když jsme vyletěli nad mraky, kochala jsem se nádhernými načechranými obláčky, nad kterými už byla jen modrá obloha.

Po přistání v Dusseldorfu nám bylo jasné, že náš spoj už je dávno pryč a tak jsme šli čekat k pásu na kufry. Za nějakou dobu začala zavazadla přijíždět, ale naše kufry mezi nimi nebyly. V tuhle chvíli už jsem neměla daleko k tomu, abych začala panikařit. Rozhodli jsme se tedy najít kancelář letecké společnosti Eurowings, se kterou jsme cestovali. Popsali jsme jim situaci a zeptali se, co máme dělat. Nabídli nám možnost letět do Londýna, potom do Edinburgu a odtamtud vlakem. Ještě předtím jsme si ale měli jít vyzvednout zavazadla do oddělení Lost and Found, aby nám je neposlali zpět do Prahy. Dostat se k tomu oddělení bylo docela zajímavé, museli jsme ukazovat svoje pasy na kameru, aby nás pustili dovnitř a poté nás poslali čekat na kufry s tím, že to bude trvat dlouho, takže ten nový spoj také nestihneme. Rozhodli jsme se, že bude lepší nestihnout letadlo, ale mít zavazadla u sebe, než riskovat, že za námi třeba už nedoletí. Už bylo něco po dvanácté hodině a v prostoru, kde jsme čekali na kufry nebyla možnost si odskočit, ani si koupit něco k jídlu, takže mi pomalu docházela trpělivost, ale pak se konečně objevily naše kufry a my jsme mohli pokračovat dál ve vyřizování. Vrátili jsme se tedy znovu do kanceláře letecké společnosti a ptali jsme se, co dělat, když ten nabízený let už nestihneme. Paní se na nás smutně podívala a řekla, že do Newcastlu už ten den nic neletí. Chvíli jsme na ní jen tupě zírali, pak jsem se zeptala, jestli by nám zaplatili hotel. Řekla, že ano a pak koukala dál do počítače, aby nám řekla, že nic neletí ani druhý den. V tu chvíli jsme si říkala, jestli by nebylo nejlepší se na to vykašlat a letět zpátky do Prahy. Poslední, co nám paní poradila, bylo koupit si lístky u jiné společnosti s tím, že oni nám to potom zaplatí. Usadili jsme se tedy se všemi zavazadli na lavičku na chodbě a manžel začal na internetu hledat nějaký další spoj.
Stal se zázrak! Podařilo se nám najít let do Newcastlu s přestupem v Londýně. Zaplavil mě pocit úlevy, ale pořád jsem nevěřila, že to vyjde, dokud nebyla letenka zaplacená a my jsme si neodbavili zavazadla. Prošli jsme další celní prohlídkou a po čtyřech a půl hodinách jsme konečně odletěli z Düsseldorfu směrem na Londýn.

Tenhle let byl skvělý, protože nám pouštěli parádní video s bezpečnostními pokyny, ve kterých hráli známí britští herci, včetně Gandalfa :)

Kdybyste se zrovna nechystali letět se společností British Airways, tady máte video:

 Slunce se blížilo k západu, takže jsme mohli pozorovat načechrané mráčky, které se pod slunečními paprsky zbarvily do růžova. A když jsme nad Londýnem začali klesat, viděla jsem Temži a rozpoznala jsem i London Eye! Trošku nám zkazilo náladu, že jsme potřetí museli projít celní prohlídkou, ale to už jsme nějak přežili. Na letišti Heathrow jsme museli čekat asi tři hodiny. Už jsem začínala být opravdu unavená, ale pomohla mi výborná rozpečená bageta a poslech audioknihy Carpe Jugulum od Pratchetta.

Poslední let byl tedy z Londýna do Newcastlu. Netrvalo to ani celou hodinu, dokonce pilot hlásil, že jsme "ahead of schedule". Protože byla už dávno tma, bylo mi trochu líto, že nevidím Newcastle z výšky, ale aspoň jsem mohla pozorovat maják v přístavu, který blikal do dálky. Z letiště se nám podařilo dostat taxíkem pohodlně až ke kolejím, kde jsme se měli ubytovat. Na pokoj jsme dorazili kolem deváté hodiny, za chvíli jsme padli do postele a sladce usnuli.

Pohled na koleje, kde bydlíme

Na vyprávění dalších zážitků se můžete těšit příště. 
Jaký byl váš nejzajímavější zážitek při cestování?



Mohlo by se vám líbit

9 komentářů

  1. Já jsem snad žádný extra zajímavý zážitek neměla. Ale jednou, když jsem jako menší jela Studentem, tak vedle mě seděl chlap a pořád popotahoval nosem a mě to strašně vytáčelo.. musela jsem to vydržet přes hodinu a dělal to tak 20x v minutě.. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ještě nikdy jsem letadlem necestovala a po přečtení tohoto článku se moje malá chuť a ochota o tom alespoň uvažovat vytratila :D Oba musíte mít nervy z ocele, kloubouk dolů! Nejdůležitější je, že to celé dobře dopadlo a společně se zavazadly jste dorazili na místo ;)
    Přemýšlím o svých cestách, ale s největší pravděpodobností nebylo žádné cestování takto dobrodružné a nervydrásající :D Zabydlete se a ať všechno klape! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nechtěla jsme nikohmu znechutit cestování letadlem :D Problém byl v tom, že jsme neměli přímý let, zpoždění prostě může nastat kdykoli, ať člověk cestuje čímkoli. Samotné lety ale byly v pohodě...Nemyslím, že mám nervy ze železa, spíš jsem si říkala, že nesmím propadnout panice, protože by to ničemu nepomohlo, jen by se to zhoršilo.

      Vymazat
  3. Já už nelétám. Stačily mi k tomu dva zážitky ze dvou letů. Zejména ten druhý, kdy jsem byla vyslána služebně do Bratislavy. Tehdy se dělala "přestavba velkoobchodních cen" a my byli jedním z garantů. Což znamenalo sebrat podklady z celého Československa a sjednotit ceny. Můj zaměstnavatel mě do Bratislavy poslal autobusem, ale Slováci se ukázali jako grandi a zaplatili mi letenku. Byl to nějaký Iljušin, kopie Dakoty a já měla místo u křídla. Nad Vysočinou jsme se dostali do bouřky a po ní do turbulencí. Letadlo se několikrát propadlo dolů. Následoval řev motorů a letadlo nabíralo výšku, aby se vzápětí znovu propadlo. Paní vedle mně zvracela a já se dívala raději z okna, abych nenásledovala jejího příkladu. Pohled na křídlo mě ale dostal do paniky, protože nýty v něm se pohybovaly a já měla pocit že musíme ztratit křídlo. Na Ruzyni jsem vystupovala bílá jako stěna, nohy mě skoro nenesly. Ale byla jsem na pevné zemi. Mám nízký tlak, takže jsem zamířila k baru a dala si panáka, zatímco řidič, který pro mně přijel, čekal na balík podkladů. Klepala jsem se a tak následoval druhý panák. Můj šéf, když mě viděl a vyslechl si tu anabázi, mě poslal rovnou spát.
    Vím, že už dnes jsou letadla podstatně bezpečnější, ale ten zážitek mě od dalších letů odradil. Na druhou stranu se mi letadla líbí, fotím si je, když jdou na přistání nad naší zahradou. S vnoučaty se na ně jezdím dívat a mám díky tomu docela slušnou povědomost o typech letadel, či leteckých společnostech.
    Ale zůstávám na zemi. :-D
    Přeji krásný a hlavně pohodový pobyt v Anglii. Vzpomínám na ní, ale i tam jsem byla raději autobusem. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jo, tak to bych nechtěla zažít! :O Já ještě žádné velké turbulence nebo průlet bouřkou nezažila a opravdu o to nestojím :D

      Vymazat
  4. Mně let v žádném případě nehrozí, jelikož bych se do letadla nenechala naložit ani pod silnými narkotiky. Navíc jsem nemusela vytáhnout paty z republiky, abych si pořídila jednu z nejděsivějších zkušeností. Autobus, serpentiny u Ještědu, žádná místa k sezení a já, vrávorající s vůlí se nepozvracet a se štěnětem, který se tvářilo, že se snaží o to samé. V Liberci jsem vylezla bílá jako stěna se žaludkem v krku. Doteď to ráda vyprávím jako horor. Chvíli jsem měla dojem, že jsme uvízli v časové smyčce a ty zatáčky se budou opakovat už do nekonečna. :D A to jsem se do tý doby kasala, jak mi nevadí žádné dopravní prostředky. Ono je to holt jiný v tom mým placatým světě, kde nevidíš dál než na nejbližší strom. :D

    OdpovědětVymazat
  5. Já jsem s lety naštěstí nikdy problém neměla, jediný můj špatný zážitek byl, když jsme letěli z Tuniska. Byli jsme na dovolené ještě s přítelovi rodiči,on a jeho táta se ale jmenují stejně a tamní personál se s tím pořád nějak nemohl vyrovnat. Nejlepší je, že ani jeden z nich nemluví anglicky, natož pak francouzsky, takže nechápali, co se po nich chce. Nakonec se sešlo asi pět zaměstnanců a došlo jim, že to zase až takový problém nebude. Naštěstí.

    OdpovědětVymazat