Na Žleby jsme se byli podívat na jednom výletě se základkou, už je to pěkně dávno :D ale bohužel jsme tenkrát nešli dovnitř, jen jsme okoukli zámek zvenčí a pak šli mrknout na jeleny a dravce... ta selátka jsou roztomilá, stejná nám tu v Brně teď pobíhají v oboře Holedná :D

Nádhera! :) Ačkoliv jsem alergik mám jarní dobu moc ráda pro tu přírodu probouzející se po zimě, postupně se zelenající a rozkvétající a přestože pčíkám a slzím, tak si to neúnavně štráduju kolem vší té rozkvetlé nádhery, kterou velmi obdivuji.
V Tebou zmíněných zámcích jsem nikdy nebyla, ale beru to jako skvělý nápad na výlet. Ta selátka vypadají opravdu roztomile, přestože se prasat velice bojím, tak ti maličcí jsou krásní :)
Jinak můj oblíbený zámek (on to teda není tak docela zámek, ale...) je Kuks a hlavně jeho nádherná zahrada. Za sezonu jej navštívíme i vícekrát, protože tam vždy něco krásně kvete a omamně voní. A obdobně okouzlující jsou Častolovice, jejich park má taky mnoho krásných a kvetoucích zákoutí a je tam taky mnoho zvířat k obdivování, loni jsem si tam hladila srnečka, který ke mě sám přišel :) ♥

Po hradech a zámcích jezdím také ráda a zrovna Žleby mám už dlouho v plánu. Pamatuji si je z pohádky Královský slib, moje oblíbená. :)

Velmi mě zaujalo množství altánků v parku u zámku Krásný dvůr. Jak asi musí být krásný zámek, když mají tak překrásný park! Vůbec se nedivím, že pro něj zvolili tak poetické jméno.

Já jsem zatím nikdy nebyla v Pardubicích (ani v Hradci, obecně na východě Čech moc ne), ale ráda bych to někdy napravila, slyšela jsem, že jsou tam hezké cyklostezky, takže příležitost vydat se tam by tu byla. :)
Určitě budeme ještě s láskou vzpomínat na deštivý květen. :D :) Ale také se těším, až bude výletovací počasí. :)

Úplně jsem si vybavila déšť, pana Darcyho, jak žádá Elizabeth o ruku, a její odpověď... :)

Jinak k tomu tvému komentáři, jak moc se člověk musí věnovat dítěti, nejhorší je ten šok po porodu a šestinedělí, aspoň pro mě to bylo nejhorší, hlavně psychicky, taky byl už ošklivý podzim, brzy tma, rozházené hormony... To bylo ošklivý období, měla jsem pocit, že to nezvládnu... V tomhle období prostě běháš úplně podle miminka, nonstop, snídali jsme s manželem třeba ve 12, obědvali v 6, nebyla jsem schopná uvařit, naštěstí mi vozila obědy mamka, nebo jsem chodila k ní. To se opravdu nedalo. Přišlo mi, že jen přebaluju a kojím, když syn usnul, rychle jsem se šla napít a vyčurat. To jsem fakt nečekala. Pak to nějak začalo přecházet a já jsem zjistila, že už stihnu i vysát, nebo vyžehlit, nebo uvařit, nebo něco upéct... Strašně moc záleží na miminku. Snažím se mu věnovat, jak to jde, zpívat, číst pohádky, ale je mu půl roku, takže zatím o to nemá takový zájem. Je ale opravdu hodné miminko, v noci s ním vstávám jednou, spí mi do 7, někdy dýl, nemůžu si stěžovat. Stíhám přečíst knížku 300 stran za 2 dny, při kojení, audio knihy úplně pohoda, mám spoustu času na filmy, protože to je při kojení taky v pohodě, když si vezmeš, že kojíš zhruba po 3 hodinách a trvá to třeba půl hodiny, dá se leccos stihnout. Dodělávám si VŠ, zrovna jsem udělala druhou zkoušku, mám čas chodit na kafíčka, ale je to prostě tak, že když já chci číst a syn si se mnou hrát nebo chovat, prostě ho v tu chvíli jdu chovat. A vydrží si hrát i sám, třeba hodinku ráno, mezitím se najím, umyju, namaluju, uklidím kuchyň, dám prát prádlo, ale někdy s ním ležím v posteli a blbneme nebo čteme Bubáky a hastrmany a já mu říkám, že je můj bubák Mulisák. Nevyměnila bych to za nic, ale člověk musí opravdu hodně odhlédnout od sebe a zařídit se tak, jak potřebuje to malé zlatíčko :) Určitě o tom napíšu nějaký článek na blog :) Já vždycky věděla, že miminko chci, moc jsem se na to těšila a mám pocit, že konečně své síly a mládí věnuju něčemu, co má smysl.