Mrzí mě, že jsem se zas tak dlouho neozvala. Tenhle rok se zatím vyvíjí úpně nepředvídatelně, myslím, že nikdo jsme si na začátku roku neuměli ani představit, co se za chvíli stalo realitou. Naštěstí mi ale současná omezení nijak moc nevadí. Už delší dobu učím po Skypu nebo pomocí dalších online programů, takže jsem nepřišla o moc hodin, a některé, kam jsem osobně docházela, bylo možné převést také do online formy. Můj milý také nemá problém s prací z domova. Co mi vadí, je vycházení ven v roušce, ale to je jen maličkost ve srovnání s tím, co se děje ve světě. Také bych se už ráda vypravila někam do lesa, ale to asi ještě nějakou chvíli nepůjde, nemáme žádný les poblíž a veřejnou dopravou se nám teď cestovat nechce. O zábavu ale nemáme nouzi, už čtvrtý týden s námi žije malé štěně, které nám připravuje dostatek starostí i legrace, ale o tom až za chvíli. Chtěla bych vám nejdřív shrnout pár zajímavých událostí, které se staly v posledním čtvrt roce.
Leden byl moc pěkný měsíc, kdy se nám více dařilo nesedět jen doma a setkávat se s přáteli. Byli jsme na oslavě Tolkienových 128. narozenin, na TolkienConu a oslavila jsem třicáté narozeniny se svou nejlepší kamarádkou, se kterou jsem se setkaly v Praze.
Od mého nejmilejšího jsem dostala takovýhle příňufný dort!
Náhrdelník Arwen, který jsem dostala od své nejlepší kamarádky Markét.
Také jsme navštívili kamarády, kteří bydlí v hájovně uprostřed lesů. Kousek od domu mají oboru s daňky a divočáky.
Únor pro mě byl vždy nejméně oblíbeným měsícem roku, většinou se v něm toho moc neděje. Člověk už má dost zimy, ale jaro je ještě pořád daleko. Přiznám se, že když teď vzpomínám na únor, moc se mi toho z něj nevybavuje a fotky nemám skoro žádné. Jednou příjemnou událostí určitě byl turnaj v karetní hře Magic, kam jsme jeli už poněkolikáté a bylo to moc fajn, dokonce jsem vyhrála druhé místo.
Na začátku března jsme se vydali do Středověké krčmy a hotelu v Dětěnicích, abychom konečně využili dárkový poukaz, který jsem svému milému dala k narozeninám v listopadu. Trošku jsem se bála, jestli to tam nebude přehnané a nepříjemné, ale nakonec jsme byli nadšení! Už když jsme vstoupili do přítmí hotelu, dýchla na nás správná středověká atmosféra. Recepční se zeptala, kam jsme zaparkovali koně, posadila nás ke stolu v šenku a za chvíli přinesla klíč od pokoje. Všichni nám tykali, s čímž jsme počítali a vůbec to nevadilo, nikdo nebyl nepříjemný nebo sprostý (jak jsem četla v pár odstrašujících recenzích). V šenku nebylo vidět žádné elektrické osvětlení, všude pouze hořely svíce a já měla pocit, že někde v rohu určitě musí sedět nějaký hraničář s kápí staženou do obličeje. Náš pokoj byl také moc pěkný, záchod byl sice normální splachovací, ale tvářil se jako dřevěná latrína.
Působivá chodba vedoucí k našemu pokoji.
Večerní program v krčmě byl také zajímavý a příjemný. Během celého večera se tam vystřídala kapela s břišními tanečnicemi, ukázky šermu, vrhání nožů, točení talířů na dřevěných tyčích, výslech inkvizice, mučení (které nakonec nebylo nijak strašné, jak jsem se obávala) a další kratochvíle. Jídlo bylo moc dobré a obsluha měla skvělé průpovídky. Vrcholem programu byla ohnivá šou, ze které jsem ale ke konci už prchla, protože zápach petroleje byl dost nepříjemný. Foťák jsem si do krčmy nebrala, myslím, že by stejně v šeru moc dobré fotky nevznikly, raději jsem si jen užívala přítomný okamžik. Spát jsme šli kolem půlnoci, ještě v jednu nás vzbudily strašidelné zvuky, ale s tím jsme počítali a zase jsme brzy usnuli. Druhý den jsme ráno ještě rychle stihli zajít na prohlídku zámku, který stojí jen pár metrů od hotelu. Prohlídka to byla zajímavá a poučná, ale také jsem nic nefotila. Celé to bylo opravdu super a určitě se tam ještě někdy podíváme znovu. Pokud byste chtěli zjistit více informaci, koukněte sem.
A teď už se dostáváme k naší chlupaté příšerce. Už dost dlouho jsem toužila po pejskovi, jen jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu dobrý nápad. Pokud jste chodili ještě na můj starý blog, možná si vzpomenete na Ťapinku, fenku bišonka, kterou jsme měli, když jsem bydlela s mamkou. Když jsem byla malá, měli jsme také pejska, voříška. Takže není divu, že po pár letech bez jakýchkoli domácích zvířat mi začalo být smutno. Zvažovali jsme pejska z útulku, ale pokud si třeba pes prošel týráním nebo byl zvyklý se volně toulat venku, učení nových dovedností a odbourávání nežádoucího chování může být dost náročné. Můj muž nikdy žádného domácí mazlíčka neměl, takže pro něj to je něco úplně nového. Rozhodli jsme se, že štěně by bylo tedy rozumnější nápad. Abychom se nenechali napálit nějakou množírnou a mohli si být víc jistí, že štěně bude zdravé, rozhodli jsme se pro chovnou stanici. Při vzpomínce na Ťapku jsem chtěla štěně bišonka. U bišonků se člověk nemusí bát, že by měli sklon k agresi a také to není super akční pes, který potřebuje lítat hodiny venku. Začala jsem se tedy rozhlížet, jestli by nebylo někde k mání štěně, ale zjistila jsem, že poblíž žádná chovná stanice není...Až jsem narazila na chovatele z Ostravy, kteří zrovna měli štěňátka. Nejdřív mi představa, že bychom se vydali do Ostravy, přišla jako nesmysl. Ale ve facebookové skupině, zaměřené na chov bišonků, mě lidé ujistili, že jet se štěnětem vlakem dlouhou cestu není vůbec problém, že si aspoň začne hned zvykat a že se toho nemusíme bát. S paní chovatelkou jsme se tedy domluvili a za chvíli jsme jeli pendolínem směr Ostrava. Tam nás přivítala smečka bišonků, která se na nás vrhla jako záplava cukrové vaty. Mezi nimi se batolila malinká štěňátka, která ještě neuměla pořádně chodit, ale už se snažila spolu prát. Chovatelé byli skvělí, dali nám spoustu rad, všechno vysvětlili. Štěňátek měli šest a všem dali jména od M - Marlon Brando, Merlin, Monte Christo, Madonna, Marilyn Monroe a jeden, co zbyl na nás - Mick Jager. Měli jsme téměř měsíc na to, abychom se na příchod štěňátka připravili. Nakoupili jsme vše potřebné a rozhodli jsme se, že jméno Frodo zní určitě o něco líp.
Další cesta do Ostravy byla o něco složitější. Situaci s koronavirem už začala přiostřovat, i když ještě nebyl zákaz vycházení. Rozhodla jsem se, že nechci jet vlakem a přemluvila jsem manžela, abychom jeli autem. Nakonec cesta tam i zpět proběhla bez potíží, Frodo spal v tašce skoro celou cestu.
A pak jsme ho tu už najednou měli. Když teď koukám na tyhle 2 fotky staré přesně 4 týdny, nechce se mi věřit, jak už vyrostl!
V rohu u lampy je Frodovo nejoblíbenější místo na spaní.
S ovečkou (když zrovna spal, aby ji nerozkousal).
Jeho výsost Frodolín I. na polštářku.
Ňufání s lamou.
Promovaný inženýr krmí psa - hovězí střívko připevněné k noze stolu, aby ji Frodo nezhltnul v jednom kuse.
Čtenář. Tuhle poličku už jsme museli vyklidit, protože si nenechal vysvětlit, že tam nemá lézt.
Upřímně, neuměla jsem si představit, kolik je se štěnětem práce, protože Ťapinku jsme si brali, když jí byly 4 roky. A prvního psa jsem měla, když mi bylo 6, takže to už si taky nevybavuju. Každopádně, přišlo nám vhod, že jsme s Frodem oba doma, protože ta péče vyžaduje hodně pozornosti. Snažíme se ho nijak nerozmazlovat. Od první noci spí sám v pelíšku, i když nám všichni, včetně chovatelů říkali, že bude určitě hodně naříkat. Kňučel jen pár minut a pak si lehl a spinkal celou noc. Budí se sice pořád před šestou, ale jinak nás v noci většinou nijak nebudí. Taky se ho snažíme učit, aby zvládl být sám v ohrádce, i když jsme třeba v jiném pokoji. Kvůli současné situaci zatím nemáme možnost ho seznamovat s jinými psy a lidmi, ale také ještě čekáme, až dostane poslední očkování, takže by zatím ani k jiným psům chodit neměl. Je chytrý a rychle se učí, ale každý den má taky záchvat zběsilosti, kdy štěká a běhá všude kolem, aby si vybil energii. Je s ním prostě spousta starostí a radostí. Budu se vám snažit psát častěji, jak nám roste a co se nového naučil.
Tenhle článek je hrozně dlouhý, ale po téměř tříměsíční neaktivitě to snad nevadí. Jestli se vám bude chtít, napište, jak zvládáte současnou situaci. Také můžete napsat o svých zážitcích se štěňátky nebo mláďátky všeobecně :). Budu se vám snažit pravidelně psát o tom, jak Frodo roste.
Zatím přeju krásné Velikonoce a buďte všichni zdraví!
Silwiniel