sobota 20. října 2018

Lake District - Aira Force

20.10.18 8 Comments
V neděli jsme se vydali na další výlet blízko jezera Ullswater, zamířili jsme k vodopádu Aira Force, který je asi nejznámějším vodopádem Jezerní oblasti. Poněkud zvláštní název pochází ze staroseverštiny. Vodopád tvoří řeka Aira Beck, která pramení v kopcích ve výšce 720 m n.m. Prý se tu kdysi toulal i jezerní básník William Wordsworth, který dokonce vodopád zmiňuje v jedné ze svých básní.

Tentokrát se s námi na výlet vydal i ježek.

Začátek cesty přípomínal spíš pěkně udržovaný park nebo arboretum. Byly tu vysázené zajímavé stromy, například tenhle podivuhodný opičí strom, který se česky jmenuje blahočet chilský.Na téhle fotce to není vidět, ale jeho korunu tvoří zelená chapadla, podobná štětkám na lahve.

Brzy se nám mezi korunami stromů naskytl pohled na samotný vodopád. Nejdřív jsme si ho prohlédli ze shora, potom jsme sestoupili níž, abychom ho mohli spatřit v celé kráse. Voda se s hukotem valila z výšky přes dvacet metrů do hluboké tůně pod kamenným mostem.  

Procházeli jsme zalesněným údolím podél řeky, kolem to hrálo podzimními barvami, kameny byly porostlé hustým mechem, staré stromy měly pokroucené větve a rostlo na nich kapradí - zkrátka to tu vypadalo jako v pohádce nebo jako bychom prošli rovnou do Narnie.
Začarovaný les

Mechový detail

Vůbec se mi odtamtud nechtělo, ale nakonec jsme pokračovali v cestě dál ze zalesněného údolí výš mezi louky a pak pomalu do kopce k vrcholu Airy Crag. Cestou se nám naskýtaly krásné pohledy zpět směrem k jezeru a na kopce za ním. Při výstupu do strmého kopce jsme se pořádně zapotili, ale naštěstí nám prudký vítr foukal do zad, což bylo mnohem příjemnější, než kdyby nám fučel přímo do obličeje. Na samotném vrcholu fučelo pořádně, ale jinak tu bylo moc krásně, všude kolem vřes a výhled daleko kolem.

Vrchol Airy Crag

Z vrcholu jsme se vydali zpět cestou, která pomalu klesala a obcházela celý kopec. Postupně se nám otevíral výhled na jezero Ullswater. Začalo trochu mžít, takže jsme nasadili kapuce i rukavice,  a když jsme obešli skoro celý kopec a uviděli jsme jezero v plné kráse, sluneční paprsky dramaticky prosvítaly mezi temnými mraky, vypadalo to skoro, jako by blížil konec světa. I když nám na objektiv dopadaly dešťové kapky, nemohli jsme si odpustit ten pohled zvěčnit. 

Výlet jsme zakončili kakaem se šlehačkou v nedaleké kavárničce a pak už jsme se vydali na cestu zpět do Newcastlu. I když mě druhý den ještě pěkně bolely nohy, byl to parádní výlet, Lake District mě opravdu okouzlilo a moc ráda bych se tam někdy vrátila znovu a více ho prozkoumala!

pondělí 15. října 2018

Lake District

15.10.18 4 Comments
Už hodně dlouho jsem se chtěla podívat do Lake District - národního parku, který je proslulý svou krásou a opěvovaný v mnoha básních. Rozhodli jsme se tam vydat minulý týden, abychom využili poslední možnost, kdy by ještě nemusela být velká zima a hlavně nesnesitelný vítr na holých vršcích. Všichni nám vyprávěli, že v téhle oblasti pořád jen prší, takže jsme dost očekávali, že třeba ani na pořádný výlet do hor nebudeme moct jít. Vzali jsme si sebou svetry, rukavice, čepice, šály, prostě se vybavili pro nepřízeň počasí. V pátek dopoledne, kdy jsme se vydali na cestu, bylo zataženo a pršelo. 
Nakonec jsme ale byli překvapeni, jak krásné počasí se udělalo v sobotu, takže jsme se bez obav mohli vydat do hor.

neděle 30. září 2018

Pohádky z vřesu a kapradí - Blanchland

30.9.18 4 Comments


Druhý den našeho výletního víkendu jsme vyrazili opět směrem vřesoviště, tentokrát však na jih. Po cestě se střídal déšť se sluncem, takže jsme cestou zahlédli několikrát duhu. Když jsme se blížili k městečku Blanchland, které bylo naším cílem, klenula se nad kamenými domy dokonalá duha - byl to pohled jako z kýčovité pohlednice. Škoda, že jsme to nestihli vyfotit. 

Po příjezdu jsme si nejdříve šli prohlédnout Blanchland Abbey, které bylo založeno v roce 1165 člověkem s krásným jménem téměř českého znění - Wolter de Bolbec. Dnes z opatství zůstal jen kostel s přilehlým hřbitovem. 


Poté jsme vyrazili do lesa, který byl svěží a voňavý po dešti, na listech se třpytily kapičky a ve vzduchu voněly houby. Všude jsme objevovaly známky přicházejícího podzimu.

Po chvíli jsme vyšli mezi zelená pole a typické kamenné zídky. 

 Jedna zídka, kterou jsme přelézali. 

Dostali jsme se do hustého lesa, který byl celý poddolovaný norami, ve kterých bydleli malí králíčci. Zahlédli jsme jich pár pobíhat po louce, ale nepodařilo se nám žádného vyfotit. Musela jich tam pod zemí žít velká kolonie! 

Brzy jsme se dostali opět do pustého, holého kraje porostlého pouze vřesem a obydleného ovečkami. 

Na téhle fotce můžete vidět kousek duhy. 

Ovečky na stráži.

Na vřesovišti opět pořádně foukal vítr, chvílemi pršelo, takže jsme se pořádně zabalili do čepic, šál a kapucí. Přesto tu bylo nádherně, cítila jsem se, jako bych se ocitla na Větrné hůrce. 
Pod osamělým stromem jsme si lehli do vřesu a bylo to jako v měkoučké a voňavé postýlce. Nad hlavou nám přeletěly divoké kachny,  jejich kýhání se rozléhalo v tichu vřesovišť a dokonce bylo slyšet i šumění jejich křídel. Vůbec se mi nechtělo pokračovat v cestě, nejraději bych si ve vřesu udělala doupátko a zůstala tam. 




Jedna krásná fotka, kterou vyfotila Rioli.

Na cestu zpět do vesnice nám vysvitlo sluníčko.



sobota 22. září 2018

Pohádky z vřesu a kapradí - Bellingham

22.9.18 7 Comments
Před dvěma týdny k nám zavítala na návštěvu skvělá Rioli. Protože toužila po dešti, chladu, ponuré atmosféře a kopcích, vydali jsme se s ní na výlet na šerá vřesoviště.


Cesta autem k nejbližšímu okraji národního parku Northumerland vedla nahoru a dolů, což nebylo zrovna to nejlepší pro můj žaludek, ale nějak jsem to zvládla. Když jsme dojeli do vesničky Bellingham, nejdřív jsme zašli do turistického obchůdku, kde jsem koupila záložky s veverkami. Pak jsme se vydali směrem do kopců mezi zelenými poli, zídkami a všudypřítomnými ovcemi.


Bylo správně poeticky ponuré anglické počasí, nad hlavou se nám honily šedé mraky a celé údolí pod námi se brzy zahalilo do mlžného oparu. Nepršelo, jen trochu mžilo. Když jsme vystoupali ještě trochu výš do holých všesovišť, hned jsme pocítili vítr, který se tu bez ustání prohání. Byli jsme rádi, že máme čepice a já jsem litovala, že jsem zapomněla na rukavice.

V dálce nás zaujaly zajímavé skály, tak jsme se k nim vydali. Sešli jsme ze značené cesty a brzy jsme zjistili, že to značně ztěžuje chůzi; do mechových polštářků jsme se bořili jako do sněhových závějí. Nakonec jsme se ale přeci jen dostali až ke skalám, vyšplhali nahoru a tam poobědvali. Cítila jsem se přitom jako na Větrné hůrce.


Cestou ze skal jsme se na chvíli posadili do mechu a vychutnávali si okolní tichou a poklidnou atmosféru. 

Dál jsme se ještě chtěli podívat na vodopád, kam vedla turistická cesta z vesnice, ale my jsme k němu přicházeli z opačné strany. Stálo nás to nějaké přelézání ohrad a prodírání lesem, ale nakonec jsme přeci jen našli správnou cestu. 
Dostali jsme se do zalesněného údolí, kterým protékala řeka a najednou se tu vyrojili i nějací další turisté, což bylo po klidné samotě vřesovišť trochu překvapivé. Po chvíli jsme došli na konec cesty a před námi se otevřel pohled na vysokou skalní stěnu, po které stékal krásný vodopád.


Cesta zpět do vesnice chvílemi připomínala prales, jak už to tady v anglických lesech bývá. 
 

Kapradí rostlo i na stromě.

Byl to moc krásný výlet a do vřesovišť jsme se vydali i další den, ale o tom zase v příštím článku...

Více si můžete přečíst na blogu mého muže.

neděle 16. září 2018

Cheviot Hills

16.9.18 9 Comments
Stále dlužím článek s fotkami z posledních dvou dnů naší dovolené v Northumberlandu. Přišlo mi do toho 10 dní bez internetu, stěhování, spousta uklízení a pak návštěva jedné skvělé kamarádky z Čech. Mezitím se mi nashromáždila spousta dalších fotek a námětů na články, hlavně o dalším toulání ve vřesu a kapradí. Tak abych nezdržovala, tady je pár fotek z našich dvou výletů do kopců Cheviot.

neděle 12. srpna 2018

Lindisfarne a Bamburgh

12.8.18 7 Comments

Vítejte u pokračování vyprávění o naší dovolená v Northumberlandu. Protože mi první dny v nové práci daly docela zabrat, neměla jsem tolik času na psaní článků. Ale už jsem se tam trochu zorientovala, tak snad se budu věnovat blogu zas trochu víc.

Druhý den našeho pobytu v Northumberlandu jsme se vydali navštívit dvě významná historická místa - ostrov Lindisfarne a hrad Bamburgh.

První v pořadí byl Lindisfarne, který se také nazývá Svatý ostrov. Abyste se tam dostali, musíte si nastudovat časy přílivu a odlivu, protože pouze za odlivu se dá přejet na ostrov autem nebo tam dojít poutnickou cestou. Pokud si nedáte pozor a příliv vás dostihne, můžete skončit s autem ponořeným ve vodě (na což mnohé cedule na ostrově názorně upozorňují).
Největší zajímavostí na ostrově jsou pozůstatky kláštera založeného v 7. století irským mnichem Aidanem. Byla tu vytvořená nádherná iluminovaná kniha známá jako Lindisfarnský evangeliář (Lindisfarne Gospels), kterou si tu ale bohužel prohlédnout nemůžete, protože je vystavená v Londýně. Zároveň je Lindisfarne prvním místem v Anglii, ke kterému připluli vikingové. Pokud jste sledovali seriál Vikingové, možná si vzpomenete na scény, jak klášter vyplenili a mnichi pobyli. Právě kvůli nájezdům vikingů nakonec mniši klášter opustili a přesunuli se do Durhamu. Později byl klášter obnoven Normany, ale bohužel byl nakonec zrušen králem Jindřichem VIII. v 16. století a od té doby už jen pustnul a lidé z něj čerpali materiál na stavbu domů.


Tenhle kostel se sice tváří dost moderně, nicméně jeho základy jsou prý starší než samotný klášter.

Uvnitř kostela 'The Parish Church of Saint Mary the Virgin'.

Od kláštera jsme se vydali směrem ke hradu, kterému se říká jednoduše 'Lindisfarne Castle' a pochází ze 16. století. Hrad se začal stavět v době, kdy už byl klášter zrušený, takže se k jeho stavbě použily i kameny z kláštera.

Zátoka s kotvícími lodičkami a hradem ozdobeným ježatým lešením v pozadí.

Pláž na konci světa... Na opačném břehu se rýsuje hrad Bamburgh.

Možná to vypadá malebně, ale foukal tam takový vichr, že jsem si musela sundat klobouk, aby mi neuletěl,  a vlasy jsem si musela sepnout do culíku, abych přes ně vůbec viděla na cestu. Za tu chvíli mi pěkně omrzly uši.

Podařilo se nám vrátit z ostrova dřív, než nám cestu zaplavila voda, a vydali jsme se směrem k Bamburghu. Hrad rozhodně nejde přehlédnout, protože se tyčí na vysoké skále a působí opravdu majestátně.

Hrad pochází z 5. století, dříve se nazýval Bebbanburgh. Pokud jste sledovali seriál nebo četli knihu Poslední království, určitě si vzpomenete na Uthreda z Bebbanburghu, který je bohužel jen vymyšlená postava, nicméně historické reálie víceméně odpovídají skutečnosti. Původní pevnost byla zničená vikingy v 10. století a později obnovena Normany.

Archeologické vykopávky na nádvoří.

 Jedna fotka z hradního interiéru.

Z hradeb se nám naskytl krásný výhled na ostrovy Farne, kam si lidé jezdí fotit papuchalky. Moc ráda bych se tam někdy vydala!

Slunce krásně svítilo a na pláži pod hradem se koupala spousta lidí.

Neodolali  jsme a také jsme sešli dolů na písčitou pláž, kde jsme si zuli boty a začali jsme se brouzdat ve vlnách. Voda sice byla dost studená, ale kdybych měla s sebou plavky, asi bych se nechala zlákat a zaplavala si. Bamburgh vypadal ve večerním světle nádherně.

Příště se můžete těšit na zážitky z výletů po Cheviot Hills.

P.S. Článek mého muže na stejné téma najdete TADY.