pondělí 13. května 2019

Jarní zážitky

13.5.19 8 Comments
Už jsem se zase dlouho neozvala...Nějak na mě delší dobu nepřišla ta správná psací nálada, i když času by bylo docela dost. Pomalu si zvykáme na náš staronový život v rodné zemi, já se snažím znovu rozjet vyučování angličtiny, což jde trochu pomaleji, než bych chtěla, ale jinak se máme docela fajn.

Jedné upršené chladné neděle jsme se vydali na zámek Žleby, který není od Pardubic moc daleko, ale ještě jsme tam nikdy nebyli. Překvapilo mě, jak je velký a majestátní. Z dálky působí jako správný pohádkový hrad (také se v několika pohádkách objevil, ale já žádnou z nich neviděla), a také je to zajímavý slepenec různých historických stylů. Nejvýznamějšími majiteli hradu byl rod Auerspergů.

Zubr nad bránou.


Pohled na vnitřní nádvoří.

Prohlídka byla velice zajímavá, hrad je plný nádherných obrazů, nábytku, sbírek zbraní (včetně celého brnění na koně), překrásně vyzdobených sálů... ani se to všechno nedá za tu chvíli pojmout. Kromě toho je ale kolem zámku také rozlehlý park, kterým můžete projít k oboře s bílými jeleny a další lesní zvěří. Jeleni se pásli docela daleko od plotu, ale zato jsme uviděli selátka, která byla tak malá, že se protáhla plotem a jedno na nás koukala docela zblízka. Škoda, že byla selátka hodně plachá a když jsme se trošku přiblížili, hned se utekla schovat k mamince. 


Rypáčci.

Zamlžený pohled na hrad z parku. 

V dubnu jsme se vypravili do Mostu, navštívit moje rodiče. Při té příležitosti jsme se jeli podívat na zámek Krásný dvůr, který je známý hlavně díky svému velkému krásnému parku. Protože přímo na zámku zrovna byla nějaká velikonoční akce pro děti, ani jsme nešli dovnitř a rovnou jsme se vydali na procházku po parku. Určitě by se tam dal strávit ještě delší čas, než jsme mu věnovali my, rozloha parku je téměř 100 hektarů a nalézá se v něm spousta romantických staveb a zajímavostí. 

Prastarý dub na začátku parku.

Goethův pavilon.

Cesta k obelisku, která měří jednu míli.

Známky jara.

Ten den se vyvedlo mimořádně krásné počasí.

Že to takhle mezi stromy vypadá jako nějaká elfská stavba? 

Je to ale čínský pavilon. Škoda, že rybníček pod ním je vypuštěný. 

Gloriet, jako vystřižený z Pýchy a předsudku. 

Panův templ

A nakonec jen tak pro radost nádherná sakura z Pardubic.

Teď už je skoro všechno odkvetlé, počasí ale výletům moc nepřeje. Moc si nestěžuju, mám radši chladnější počasí, než horko a vláha je opravdu potřeba. Už bych se ale ráda zas někam podívala, tak snad to brzy vyjde. 

Jak si užíváte jaro vy? Navštěvujete rádi zámky a parky? 
Mějte se krásně!

neděle 7. dubna 2019

Zpátky doma

7.4.19 10 Comments
Tak jsme po roce a dvou měsících konečně zpátky doma! Zabydleli jsme se v našem starém bytě, uložili jsme všechny nové i staré knihy do knihovny a užíváme si všechny maličkosti, které jsme v Anglii neměli. Jsem opravdu šťastná, že jsme zpátky. Myslím, že člověk musí žít nějakou chvíli v cizině, aby pak dokázal ocenit všechny ty obyčehné všední věci, které patří k domovu.

První dojmy po příjezdu:

1. V našem bytě je hrozné vedro! 
V anglických bytech je prostě zima, ať topíte, jak chcete. Vždycky, když jsem vytahovala oblečení ze skříně, bylo to jako dát si na sebe studený obklad a když jsem šla večer do postele, musel mi nejdřív manžel zahřát mou půlku postele, abych neměla pocit, že si lehám do lednice. Když jsme se ocitli zpět v našem bytě, začali jsme intenzivně větrat, spíme jen v lehounkých peřinách, já spím dokonce bez ponožek (!!!) a v pyžamu s dlouhými nohavicemi je mi moc teplo. Neuvěřitelné. 

2. Ve sprše teče voda obrovským proudem!
V Anglii jsme bydleli postupně ve třech bytech, ale všude tekla voda ve sprše jen pomalým čůrkem. Už jsem si na to tak zvykla, že mi teď přijde, že v naší sprše tryská voda jako gejzír! Kdybych nastavila proud na maximum, asi by mi do těla udělal díru.  

3. Pořád svítí sluníčko! 
Asi máme jen štěstí na počasí, ale takhle krásné jaro snad nepamatuju. První den, kdy jsme přiletěli, bylo zataženo, pršelo a foukal vítr, ale od té doby je pořád modré nebe a teplo! 

Ale samozřejmě, že jedna z nejlepších věcí je jídlo! :D

Jedno z prvních jídel, které jsme si po příletu vychutnali.

Český chleba je prostě nenahraditelný. Sice se v rámci zdravé výživy snažím jíst spíš celozrnný žitný chléb (ten se ale v Anglii taky nedal téměř sehnat), ale ráda si dám i klasický pšeničný chleba. Ehm, tohle není žádná reklama :D.

A moje nejoblíbenější tvarohová tyčinka! Proč vůbec nemají v UK žádné tvarohové tyčinky? Hmm, asi proto, že tam nemají stejný druh tvarohu, jako my. Nemají tam ani Kinder Penguí!

A ještě nesmí chybět pár dalších (ne)malých radostí, které mě potkaly v březnu.

Před odjezdem z Anglie jsme od kamarádky dostali parádní krabičku sušenek, která má na sobě zakreslená místa v UK, spojená s těmi nejšílenějšími tradicemi. Víte, co je například World Conker Championship nebo Bog Snorkling Championship?

Možná je v březnu pozdě na pořizování diáře, ale já ho opravdu potřebovala. Tenhle diář s lenochodem mi udělal velkou radost! 

Tuleň se také pěkně zabydlel v novém pelíšku. 

Co vám nejvíce chybělo, pokud jste někdy byli delší dobu mimo domov? Umíte si představit, že byste se natrvalo odstěhovali do cizí země? 



Užívejte jaro! 
Silwiniel

neděle 10. března 2019

Jarní Carlisle

10.3.19 7 Comments
Do Carlislu jsme měli v plánu jet už hrozně dlouho, ale vždycky nám do toho něco přišlo, nejčastěji to byly stávky vlaků. Ale poslední víkend v únoru se nám konečně zadařilo a vypravili jsme se tam na výlet. 
Město Carlisle (čti karlájl) leží na opačném břehu Anglie, než Newcastle. Pokud bychom tam šli pěšky, mohli bychom celou dobu jít podél Hadrianova valu. To by nám ale zabralo pár týdnů, takže jsme raději strávili 1,5 hodiny ve vlaku. Po celou cestu nás provázela mlha, ale když jsme dojeli do cíle, už začalo svítit slunce. 


Hned před nádražím nás uvítaly dvě oválné věže citadely, které tvoří jižní vchod do města. 

Prošli jsme se historickým centrem města až ke katedrále. Ta byla založena již ve 12. století a dodnes se zachovala normanská část s mohutnými sloupy a typickým vlnkovitým zdobením. Zbytek katedrály je v gotickém stylu, nejkrásnější část je temně modrý strop se zlatými hvězdami. Uvnitř katedrály se nesmí fotit, ale můžete si ji prohlédnout na Google mapách ve 3D.


Trošku děsivý chrlič.

Od katedrály jsme zamířili rovnou ke hradu, který dost netypicky neleží na kopci, ale na rovině, takže by ho člověk skoro přehlédl.

Hrad byl založen ve 12. století. Protože leží na hranici mezi Anglií a Skotskem, byl jedním z nejvíce obléhaných hradů v historii. Nejdůležitější bitva se tu odehrála v době povstání Jakobitů v roce 1745, kdy se Jakobitům podařilo dobýt město. Vzápětí však Angličané dobyli město i hrad zpět a Jakobité byli uvězněni a popraveni. Někteří Jakobité byli vězněni ve sklepení hradu, kde museli přečkat ve tmě a zimě a jedinou vodu získávali díky "lízacímu" kameni - na jednom z kamenů se udržovala vlhkost a aby vězni přežili, museli ho olizovat.


Trošku nás zklamalo, že vnitřní prostoru hradu byly dost prázdné, nebyl tu téměř žádný nábytek nebo vybavení, jen cedule s povídáním o historii. Součástí hradu je i vojenské muzeum, ale tam jsme nešli.


Cestou zpět na nádraží nás potkalo největší překvapení. Všimli jsme si antikvariátu, kde knihy vyplňovaly dvě patra, takže jsme tam okamžitě zvědavě zamířili. Řeknu vám, že větší antikvariát jsem v životě neviděla - ten obchod prostě popíral čas a prostor. Sotva člověk vyšel z jedné místnosti, šel chodbou dál a najednou se objevila další místnost, pak ještě další... Nebylo těžké se tam ztratit. A bylo tam úplně vše, na co si jen můžete vzpomenout. Nejvíc se mi líbily nádherně zdobené knihy vázané v kůži a se zlatou ořízkou. Měli jsme jen 45 minut do zavření obchodu, a tak jsme nakonec odešli s prázdnou, protože jsme si prostě nedokázali vybrat. Jestli se ještě někdy podíváme do Carlisle, tak naše kroky určitě povedou rovnou do tohoto ráje knihomolů.



Navštěvujete rádi hrady a památky? Už jste letos byli na nějakém jarním výletě? A máte nějaký svůj nejoblíbenější antikvariát/knihkupectví? 


sobota 2. března 2019

Výlet do Stirlingu

2.3.19 3 Comments
V lednu jsme si udělali výlet do Stirlingu, historického města, které leží ve Skotsku, severně od Edinburghu. Vyrazili jsme v sobotu ráno, bohužel nás provázelo šedivé počasí, které se nerozplynulo, ani když jsme dorazili do našeho cíle. Zlí jazykové tvrdí, že ve Skotsku je zataženo pořád, tak jsme si aspoň užili tu pravou ponurou atmosféru. 

Nejdřív jsme vyrazili na průzkum města. Na rozdíl od Edinburghu je Stirling výrazně menší a také tu nebyli téměř žádní turisté. K vidění toho ale bylo opravdu hodně. Město je plné zajímavých historických budov, před mnoha stavbami jsou i desky, které prozrazují něco málo z historie.

Děla před útulnou kavárnou Darnley Coffee House, kde jsme poobědvali.

Výstava komínů 20. století a za nimi se matně rýsuje The National Wallace Monument. 

Cesta nás zavedla na velký hřbitov, který byl plný zvláštních náhrobků všech možných tvarů a stylů a také kamenných andělů. No, asi bych tu nechtěla být po setmění! I když William Wordsworth vnímal tohle místo veskrze pozitivně, napsal o něm: "We know of no sweeter cemetery in all of our wanderings than that of Stirling."


Kostel Holy Rude, který je druhou nejstarší budovou ve městě (hned po Stirlingském hradě). Byl založen ve 12. století, ale jeho zachovalé části pocházejí z 15. století.

Cowane's Hospital za hřbitovem. 

Dál jsme zamířili na Stirlingský hrad, který je dominantou města. Měli jsme štěstí na průvodce s báječným skotským přízvukem, který nám prozradil spoustu zajímavostí z bohaté historie hradu. Protože byl hrad založen už ve 12. století, vystřídalo se tu opravdu mnoho panovníků, mezi nimi i Marie Stuartovna (Mary Queen of Scots) nebo Robert the Bruce, jehož socha stojí před vchodem do hradu. Více o hradu si můžete přečíst třeba tady.

Královský jednorožec

Další den jsme se vypravili k památníku Williams Wallace. Nejdřív ale naše cesta vedla městem, které bylo zalité ranními paprsky slunce. 


Socha Rob Roye MacGregora, národního hrdiny, kterého můžete znát z knihy Waltera Scota nebo z filmu, který je jedním z mých nejoblíbenějších.

 Naše cesta vedla okolo pozůstatků kláštera Cambuskenneth Abbey ze 12. století. 

Wallacův památník (The National Wallace Monument) se tyčí na kopečku Abbey Craig a je to opravdu zvláštní stavba, nejvíce připomíná věž nějakého zlého černokněžníka.


Cestou do kopce se nám otevřel krásný výhled na řeku Forth, která se kolem Stirlingu kroutí jako stříbrná stužka.


 
Cestou jsme objevili sněženky! 

A tady už jsme přímo pod věží. Bohužel fotku hyzdí lešení a zábradlí...

Památník byl postaven v roce 1869, tento rok je to tedy 150 let od jeho vztyčení. Věž měří 67 metrů a na vrchol vede 246 schodů. Během stoupání se zastavíte ve třech patrech, kde se dozvíte něco ze skotské historie. Je zde také umístěn meč, který prý skutečně patřil Williamu Wallaceovi.

Z vršku věže bychom v dobrém počasí mohli dohlédnout až k vrchům skotské vysočiny, ale bohužel vše opět leželo v mracích. Mohli jsme se aspoň kochat pohledem na lesklou hladinu řeky.


Výhled na zamlžené kopce. 

Počasí si z nás rozhodlo udělat šprťouchlata, takže jakmile jsme slezli z věže a sešli z kopce, sluníčko vykouklo z mraků a ukázala se krásně modrá obloha. Kdybychom na věž vyšplhali tak o půl hodiny později, měli bychom nádherný výhled do krajiny... No, tak možná ještě někdy příště.

Ohlédnutí zpátky. 

Dál jsme se ještě chtěli podívat na slavný stirlingský most, kde se kdysi odehrála slavná bitva mezi Skoty a Angličany, opěvovaná v písních. Samozřejmě současná stavba není ta samá, na které bojoval William Wallace, současný most byl postaven v 15. nebo 16. století, zatímco bitva se odehrála v roce 1297.

A tím náš výlet do Stirlingu končí. Pak už byl jen čas odejít na vlak a vydat se zpět do "civilizace". Byl to skvělý výlet a doufám, že se někdy příště podíváme hlouběji do Skotska, protože je tam opravdu krásně.




neděle 27. ledna 2019

Rok ve Velké Británii

27.1.19 11 Comments
22. ledna to byl přesně rok od našeho přesunu do Británie. I když jsem si myslela, že o životě v Británii toho vím dost, stejně jsem prožila menší kulturní šok a spoustu věcí mě překvapilo. Kromě toho jsem zjistila, že bych nedokázala trvale žít v cizí zemi. I když jsme si o sobě vždy myslela, že nejsem žádný vlastenec, až v cizině člověk zjistí, jak má vlastně rád prostředí, ve kterém vyrůstal a jak je těžké si zvykat někde jinde.

Chtěla bych se tu s vámi podělit o pár věcí, které jsem se tu naučila a které mě překvapily.

1. Britská otužilost
Když jsme se přestěhovali, nejdříve jsme bydleli na vysokoškolských kolejích. To mělo sice dost nevýhod, ale  nespornou výhodou bylo ústřední topení, které hřálo bez problémů. Pak jsme se ale přestěhovali do cihlového domu z viktoriánské doby, který na první pohled vypadal moc pěkně. Ale zdání opravdu klame. Holé cihly bez jakékoli izolace a prastarý kotel nebyly to nejlepší, hlavně pro člověka, který byl zvyklý na život v paneláku. Opravdu jsme tam mrzli. I můj muž, kterému je pořád teplo, chodil doma ve dvou vrstvách a na noc si bral do postele ponožky. Nejhorší to bylo v kuchyni, která byla vlastně takový výklenek, který nepřiléhal k okolním zdem. Odmítala jsem tam vařit, protože bych asi musela mít čepici, rukavice a zimní bundu, abych tam vydržela. 
Zdá se, že Britové ale  nemají s tímhle typem bydlení žádné problémy, protože podobných domů je tu nespočet. V Čechách si všechny domy zateplujeme, ale tady není izolace snad na žádných domech. Neskutečná otužilost Britů se projevuje třeba tím, že tu potkáváte lidi na ulici v tričku a šortkách, i když je leden a fouká ledový vichr, nebo že tu většina lidí chodí celý rok v teniskách s holými kotníky. Není se čemu divit, jestli od malička vyrůstají v těch ledových domech. 
Teď už naštěstí bydlíme v modernější budově, máme tu kotel i s termostatem a je nám docela teplo. 

Pohled na dům, kde jsme dříve bydleli.

2. Není angličtina jako angličtina
I když jsem se učila angličtinu mnoho let a sama jsem rok před odletem pracovala jako lektorka anglického jazyka, zpočátku jsem nerozuměla ani prodavačce v obchodě, když se mě zeptala, jestli chci tašku. Důvod je jednoduchý - člověk se celý život učí standardní britskou angličtinu a nejčastěji slyší "received pronunciation", tedy přízvuk, který je běžný na jihu Anglie a kterým se mluví v televizi, rádiu a který používá britská královna. Samozřejmě jsem věděla, že přízvuků je mnoho a liší se v různých oblastech Británie, ale to jsem ještě nevěděla, že my se vydáme zrovna do oblasti, kde je ten nejhorší přízvuk, kterému nerozumí ani rodilí mluvčí z jiných částech Británie. Jedná se o "Geordie accent", kterým se mluví jen v Newcastlu upon Tyne a blízkém okolí. Když jsme pracovala jako dobrovolnice v charity shopu, setkala jsem se se skutečnými rodilými Geordie a většinu času jsem jen přikyvovala a dělala jsem, že rozumím, i když jsem netušila, o čem je řeč. Abyste měli trochu představu, jak tahle verze angličtiny zní,můžete si poslechnout následující báseň. 



3. Britské jídlo
Všichni asi víme, že Britové mají rádi Fish and Chips a taky jste určitě slyšeli o Full English Breakfast. Ale co mě opravdu překvapilo, jsou šílené kombinace, které jsou Britové schopní jíst. Třeba v kantýně, kam chodí na obědy můj muž, se vždycky ptají, jestli si člověk dá k hlavnímu jídlu jako přílohu rýže, brambory nebo hranolky - a na to se vás zeptají, i když si dáte třeba těstoviny. Když jsem chodila občas na obědy do jídelny střední školy, dost mě šokovalo, že spousta lidí si dávala jako oběd hranolky s fazolemi nebo jen hranolky a gravy (šťávu).
Všeobecně Britové moc nedají na zdravou výživu a kupují spoustu polotovarů, mražených potravin nebo rovnou hotové obědy v krabičkách. To je sice fajn, když je člověk hodně zaměstnaný a nestíhá vařit, ale pokud se tím živí pravidelně, rozhodně to zdraví neprospívá. Dost mě překvapilo, že se tu vůbec nedá sehnat celozrnný chléb. Najdete tu milion druhů toastového chleba, ale pořádný žitný celozrznný chléb k sehnání není. Snad jen v Tescu jsem objevila jeden druh baleného celozrnného chleba. 

Také bych zde měla zmínit "pudding". Pudding totiž v angličtině znamená všechno možné, kromě klasického českého pudinku (pro něj je správné označení "custard").

Yorkshire pudding
Tohle vlastně není nic moc jiného, než suché těsto, které dostanete ke klasické "roast dinner", tedy pečenému masu se zeleninou, brambory a šťávou. 

Black pudding 
Něco jako náš prejt. Vyrábí se z vepřové krve, tuku a ovesných vloček nebo krup. Dostanete ho většinou  jako součást "Full English Breakfast". 


Christmas pudding
Klasická vánoční pochoutka, o Vánocích se prodává opravdu všude. Obsahuje hlavně sušené ovoce, oříšky a alkohol. Správně by se měl nechat uležet několik týdnů a při podávání polít alkoholem a flambovat.

Aby to bylo ještě zmatenější, někdy můžete od Britů slyšet něco jako: "I will have this biscuit as a pudding after lunch." (Po obědě si dám tuhle sušenku jako zákusek.) Ano, v tomhle kontextu slovo pudding opravdu znamená pouze něco sladkého na zub po hlavním jídle. 

Vypadá to, že informace o jídle by vydaly na samostatný článek, tak už jen závěrem budu citovat 
Hercula Poirota:

Hastings: "Co vám vlastně z britské kuchyně chutná?"
 Poirot: "Britové nemají kuchyni, mají pouze jídlo!"


4. Britská příroda
Na závěr něco opravdu pozitivního. Jestli je něco, za čím stojí do Británie cestovat, tak je to rozhodně příroda. I naživo je skutečně tak nádherná, jak vypadá na fotografiích. Ať už se budete procházet po pobřeží, po pastvinách, v kopcích nebo vřesovištích, určitě zjistíte, že zamilovat se do britské přírody není vůbec těžké. 


 Žili jste někdy delší dobu v cizí zemi? Bylo pro vás těžké si tam zvyknout? Chtěli byste se někdy trvale přestěhovat do cizí země? A co vás nejvíce překvapilo při pobytu v cizině?